Zvíře v člověku n.1

Horký vosk lojové svíčky skrápěl bílou kůži čarodějky klečící na zemi a prohýbající svá záda do oblouku, až se její havraní kudrny rozprostíraly po dřevěných prknech komory. Vystavovala tak k nebi své bradavky. Podlahu kolem ní pokrývaly symboly, kruh a další svíce, které vrhaly stíny na její nahé tělo. Stíny se chvěli na oblinách jejích ňader a boků, obkružovaly její paže a stehna a temněly v klíně, který pokrývaly černé kudrnaté chloupky. A ve kterém se zmítala její ruka. V té druhé – napřažené nad sebou – svírala kostelní svíci. Další kapka vosku se ocitla na její bledé kůži. Hned vedle tmavé bradavky.

Čarodějku to nijak nezneklidnilo, dál šeptala latinské texty smísené se vzdechy. Šeptala zaříkání a laskala se prsty v klíně, konečně pustila své prsty dovnitř, do horoucího lůna tak lačnícího po větší vlhkosti, šťávě a rozkoši. Stydké pysky se rozevřely a ona vykřikla slastí. Rozmazala trochu vlhkosti na poštěváčku a zase prsty znovu vnořila do své kundy. Ze slov zaříkání zbyly jen vzdechy, svíčka se zachvěla.

Čarodějka, jako by to už nemohla vydržet, vrazila si svíčku mezi nohy, a i když stále hořela, jala se jí šukat svoji pičku. Sténání se proplétalo se stíny svic, jako samotné zaříkávání. Bílý vosk už pokrývala vlhkost její kundy, skapával z něj na zem a ulpíval na prknech podlahy spolu s kapkami vosku stále hořící svíce. Zachvěla se. Zasténala. Vykřikla. A sevřela se kolem posvěceného vosku jako by to byl pyj muže.

Když čarodějka vyklouzla svící ze svého klína, vyřinula se z kundy další dávka šťávy. Čarodějka padla na podlahu a slastně oddychovala. Rituál byl u konce.

Vyšla před statek, jako vždy oděna v černou. Na ramena si přitáhla pletený šátek, tohle jaro bylo chladné. Chladné, ale suché a proto byla po včerejším rituálu ospalá.

Zívla si a přešla k chumlu lidí. Kývla na starou pekařku a pozdravila ji.

„Ještě nepřijel?“ prolétla očima nejbližší dav. I když to bylo jen pár lidí, přece jen – nebyla to velká vesnice.

„Agneto, ty jsi tady?“ podívala se na ni stařena.

„Ne, ale pan baron by se měl ukázat každou chvíli. Prý byl v Uhrách i ve Francii. Zná se se samotným třetím Napoleonem. A spal s jeho ženou,“ brebentila stará pekařka a netrpělivě se rozhlížela kolem.

Agneta se chtěla ještě na něco vyptat, když v tom vyjel ze zatáčky černý zavřený kočár tažený dvěma koňmi. Když zastavil na návsi, lidé se hned začali uklánět a ženy dělat pukrlata. Jen dvě postavy zůstaly stát. Agneta a ještě jedna.

Čarodějka stiskla rty a podívala se jejím směrem. Julie, dcera nejbohatšího statkáře si vždycky dělala, co chtěla (to ostatně Agneta taky), byla drzá a neuctivá.

Prohlédla si barona. Byl o něco vyšší než ona, dlouhý kabát mu sahal až na paty a na vestě se skvěly zlaté nitky. Když si sundal vysoký klobouk a ona uviděla jeho plavé vlasy, v klíně jako by ucítila znovu tu kostelní svíci. Jako by se její tělo chtělo sevřít kolem jeho svíce, jeho mužství, jeho ptáka. Aby ji ošukal. Dlaní v rukavici sevřel její hrdlo, přirazil na kmen stromu a dodal jí tu vláhu, po které toužila. A musela ji mít.

Těsně před tím, než se jeho pohled obrátil jejím směrem, se otočila a odešla. Měla té šaškárny dost, jak se vesničané snažili zalíbit jejich navrátivšímu se pánovi.

Zabouchla za sebou dveře a nechala veškerý svět za sebou. Rozdělala oheň v kamnech, uvařila, obsloužila dobytek, ale něco… cosi… jako by ji táhlo na zahradu. Na její konec, kde její pozemky sousedily s těmi pana barona. Jeho zámek viděla každý den, ale až teď ji k němu něco táhlo. Jen zavrtěla hlavou a sehnula se, aby nažala trochu trávy králíkům.

A tehdy s ním mluvila poprvé.

V dlouhém černém kabátě se zlatými knoflíky si to k ní rázoval. Na tváři tvrdý výraz.

„To je panská tráva, kterou žnete.“

To tedy není!“ švihla slovy a pak i srpem podél boku. „ Od domu po ten ořech a od něj po hrušku je moje půda.“

Zamračil se. Nelíbilo se jí to, ale co mohla dělat. A co mohl dělat on?

„Baron Eugen Johannes de Palus,“ uklonil se. Agneta jen pokývla na pozdrav.

„Agneta Doškářová, vdova,“ řekla a pohlédla mu do očí. A pousmála se.

Její úsměv, či spíš její oči v úsměvu dokázaly spoustu věcí a vypadalo to, že pan baron nebude výjimkou. Lehounce se pousmál a rozpřáhnul ruce.

„Omluvte můj omyl. Jsem ale rád, že konečně poznávám svoji sousedku. Statkář říkal, že jste…“

„Čarodějnice?“ zasmála se. „To o mě říká hodně lidí, ale čarodějnice přece nejsou. Farář vám to potvrdí.“

Řekla to jistě a tvrdě, hledíc do jeho očí. Tyrkysových, tmavých, jako voda. Jako ve snu k němu přistoupila, vedena svou intuicí, chytla ho za ruce stále skryté v rukavicích.

„Přivolejte vodu, pane barone. Déšť,“ vydechla. Otočila se k odchodu, když v tom zahřmělo. Zaváhala a v tom na její halenu dopadly první dešťové kapky. I na její nahé paže, do vlasů. Cítila ho za sebou, jeho zpěněnou krev a jeho chtíč. Tak silný jako byl ten její předešlý večer. Neodvážila se otočit. To až když kolem boků ucítila ostré nehty. Prudce se otočila a švihla srpem jen tak naslepo. Ne, nezranila ho, jen zralé maliny rozstříkly svou šťávu po jeho košili a rozpíjeli ve stále hustším dešti. Švihla srpem ještě jednou, zkušeným pohybem mu rozťala košili. Oči rozšířené chtíčem a touhou.

Vrhnul se na ni, povalil ji do mokré trávy, déšť jako by mu propůjčoval sílu. Její halenu rozerval na kusy. Vyklouznul z cárů látky, přitisknul se hrudí na tu její, na její pevná ňadra. Otřel se o ni, svým stehnem v jejím rozkroku a v uších mu zarezonovalo její zasténání, tak toužebné a bolestivé. Až v tuto chvíli si uvědomil, že svoje ostré nehty tiskne do jejích stehen. A ona je pro něj rozevřela. Mokrá, roztoužená se sukní vykasanou na boky. Jak jí to dovolil, spěšně stáhla jeho kalhoty, ale ani to nedokončila, když ji chytil za zápěstí a přišpendlil její ruce nad hlavu. Ostré nehty zanechaly na podbřišku rudé šrámy, než se jí zbořil do klína. Šukal ji prsty, sklánějíc se nad ní, poslouchal její vzdechy a sténání. Tvář mu zkřivil úsměv.

„Křič pro mě, sténej a vzdychej,“ zašeptal a temnotou proniknul další blesk. Tvrdým pérem se otřel o její slabiny, vyklouzl z ní prsty a vlhkost si rozmazal po žaludu. Teď zasténal on. Zvířecky, živočišně. Přirazil až na dno její kundy, začal si ji brát, stále jí svíral ruce, nedovolil jí nic. Jen hekat. Cítil vůni jejího vzrušení, její vlhkosti, která se mísila s deštěm. To ho dostávalo k vytržení a při několika posledních přírazech pustil její ruce a sevřel krk. Dusil ji. Ne tak dlouho, aby se udusila, protože s několika málo přírazy do ní vypumpoval svoje sperma. Ještě párkrát se pohnul, než se svalil do mokré trávy vedle.

Ráno se vzbudila zimou v mokré trávě. Nad kopcem svítalo, posbírala svoje svršky a šla obstarat dobytek. Čekal ji náročný den, zvlášť když byla neděle.

Ne, do kostela nechodila, to jenom občas, aby to nebylo moc nápadné. Ale to nevadilo, farář chodil za ní. A tak, když se setmělo, čekala, až se ozve zaklepání. Nemusela čekat dlouho, otevřela mu. Sednul si ke stolu ve světnici a na stůl položil balíček prvotřídní kávy. Nechával si ji vozit z Vídně. Mlčel.

„Už zase?“ pohlédla na něj a sklouzla pohledem po jeho černém oděvu. Jen mlčky přikývnul.

„Jane, nemůžeš to dělat pořád, když pocítíš touhu po...ní.“

Jen Agneta ho nazývala jeho pravým jménem. Pro všechny ostatní to byl farář, otec Ignacius.

„Já…,“ vydechl a poprvé se na ni podíval. Nemůžu si pomoct, jen když mi pomůžeš ty. Prosím, Agneto,“ stiskl jí ruce a naklonil se k ní. Pousmála se.

„Je to silné, já vím, Jane. Vím, jak moc může být chtíč silný.“

„Jsem přece svatý muž!“

Jen mlčky natáhla dlaň a on jí do ní vložil důtky. Nástroj zhrublý věkem a používáním. Propletla prsty koženými provazy.

„Běž do komory,“ kývla na něj a počkala, až odejde.

„Koneckonců, i já z toho mám potěšení,“ řekla do ticha.