Zrcadla z hedvábí
Zrcadla z hedvábí - Seance kůže a podpatků
Byla to adresa, kterou našel napsanou rtěnkou na zrcadle ve veřejné toaletě klubu Noir Confession.
Někdo, kdo věděl. Někdo, kdo ho viděl, když si v kabince potajmu prohlížel červené lodičky, co zůstaly zapomenuté u umyvadla. Jeho srdce tehdy bušilo jako nikdy dřív. A když sáhl na jejich pásek, měl pocit, jako by ho celého pohltilo rudé světlo.
"Apartmá 616, Grand Hotel Carcosa."
Jen to. Nic víc. Ale ta slova v sobě měla šepot, co se dostává až pod kůži.
Bylo to místo mimo čas. Starý hotel s vůní kadidla a sametu. Recepční se na něj podíval, jako by už byl očekáván. Nepoložil žádnou otázku. Jen podal klíč a mlčky ukázal směrem ke starému výtahu.
Když zaklepal, dveře se samy pootevřely.
V místnosti bylo šero a svíčky. Vůně myrhy a kůže. A ona.
Stála otočená zády, v černých punčochách, které obepínaly její dlouhé nohy až k bokům. Na sobě měla jen hedvábné kimono, ledabyle zavázané, že mu při každém pohybu nabídlo záblesky její kůže jako tajné poselství. Její hlas byl hluboký, sametový:
"Pozvalas sis sám. Neodmítej to, co hledáš."
Sedl si k jejím nohám jako k oltáři. Tam, kde patřil. Tam, kde se všechno stávalo skutečnějším.
Záře svíček se zrcadlila v hladké, černé kůži jejích lodiček, položených vedle ní na zemi jako dvě obětní dýky. Pozoroval její prsty – dlouhé, štíhlé, s černým lakem, jak se pomalu dotýkaly pásků, zkoumaly je, hrály si s přezkami jako s čelistí pasti.
Každé cvaknutí kovu bylo jako zapečetění další části jeho osudu.
Neřekla ani slovo. Ale její tělo mluvilo.
Posadila se na polstrovaný taburet potažený vínovým sametem a s pomalou grácií, jako tanečnice na scéně starého, dekadentního kabaretu, si nasazovala boty. Jednu, pak druhou. Pomalý pohyb, jak přetahovala pásek přes kotník, napínal jeho dech k prasknutí. Každý detail byl rituál.
Pak zvedla oči.
Její pohled byl chladný, zkoumavý. Nepatřil lidské bytosti. Byl to pohled někoho, kdo si vytváří modlu z pokoření.
„Jazyk. Hned.“
Zachvěl se. Touha se mísila se studem, s uctíváním. Tohle už nebyla hra. Bylo to přijetí pravidel, která neznal, ale která mu byla už dávno vlastní. Pomalu klesl k zemi, jako by se mu podlomila kolena, a přitiskl rty k lesku podpatku. Byl horký. Nebo snad byla horká jeho hanba?
Olízl ho. Nejprve jemně, zkušebně. Špičkou jazyka jako dítě ochutnávající neznámé ovoce.
Pak znovu. Dlouhý tah. Vlhký. Cítil každou nedokonalost kůže, každý škrábanec, který vyprávěl příběh o jiných poklekávajících.
Její noha se zvedla a lehce ho udeřila přes tvář. Ne silně. Ale dost na to, aby ho to vrátilo do reality – nebo spíš do nové reality, kde platila jen její vůle.
Posadila se zpříma a přehodila jednu nohu přes druhou. Byla klidná. Nezúčastněná. Krutě krásná.
Položila si obě nohy na jeho záda jako by testovala kvalitu nábytku.
Byl její podstavec.
Její živý kus nábytku.
A on to miloval.
„Můžeš si vybrat…“ řekla tiše, téměř láskyplně.
„Být můj koberec... nebo moje zrcadlo.“
Nechápal. Ale jeho tělo chápalo. Každý nerv hořel odpovědí, která nešla vyjádřit slovy.
Její podpatky pomalu klouzaly po jeho zádech. Každý dotek zanechával za sebou neviditelnou jizvu. Pak se jedním z nich zastavila u jeho ucha. Zůstala tam. Ticho. Napětí. Dech.
A pak zašeptala:
„Jako koberec se necháš špinit. Jako zrcadlo budeš muset všechno odrážet. I to, co nechceš vidět.“
Ztuhl. Ale v tu chvíli si uvědomil, že už si dávno vybral. A že jeho volba nebyla důležitá. Byla to její hra.
A on byl jen figurka. Tělem. A duší.
