Zhasnutá obrazovka

Seděl na kolenou.Na chladné podlaze své ložnice. Displej před ním svítil slabě, až neuctivě. Kamera běžela. Byl nahý. A čekal.

Madam nikdy nechodila pozdě.Tohle bylo součástí trestu.

Když se po dlouhých minutách ozval jemný „ping“ připojení, ani nedýchal. Obrazovka zůstávala černá, ale věděl, že ho vidí. Cítil ji. A to ho děsilo víc než kdyby stála vedle něj.

„Mluvíš, jen když ti dovolím,“ řekla chladně.Hlas byl samet, ostrý jako břitva.

Mlčel. „Dnes jsi selhal. Neodevzdal jsi denní tributy. Nepoklonil ses. Ignoroval jsi moji vůli. Tak mi řekni – co jsi vlastně?“

Na chvíli nevěděl, zda smí odpovědět „Jsem… nic, Madam.“

„Správně,“ odvětila tiše.A pak… obraz zhasl.Úplně.

Nastalo ticho, ve kterém šílel. Nevěděl, zda je pryč, nebo ho sleduje dál. Čekal. Zadržoval dech. Připadal si sám, odříznutý. A právě v tom spočíval trest – v té strašlivé nepřítomnosti.Minuty se táhly jako hodiny.

Až se náhle obrazovka opět rozsvítila – a Madam seděla proti němu. Vlasy měla stažené, rty rudé. V očích oheň i chlad.

„Teď se zvedni. Pomalu. A podívej se do kamery.A ukaž mi, co je poslušnost – beze slov.“ Ztěžka dýchal.A začal se hýbat...