Za zavřenými dveřmi
V kanceláři zůstalo ticho. Všichni už odešli a já zůstala – ne kvůli práci. Seděla jsem u monitoru, ale oči jsem měla upřené na dveře. Jeho dveře. Otevřely se v okamžiku, kdy jsem to nejméně čekala.
„Ty tu ještě jsi?“ zeptal se, hlasem tišším než obvykle.
„Chtěla jsem jen dokončit článek,“ zalhala jsem s úsměvem.
Stál opřený o rám dveří, s uvolněnou kravatou a košilí rozepnutou o knoflík víc než běžně. Vypadal unaveně, ale v očích mu plál jiný oheň. Takový, který jsme už nějaký čas oba před sebou skrývali.
„Jsi poslední, kdo tu zůstal. A já...“ odmlčel se. „Nechci být poslední sám.“
Dlouhý pohled. Krátký krok.
Byla jsem to já, kdo tu vzdálenost překročil jako první. Přistoupila jsem k němu blíž, než bylo vhodné. Neřekl nic. Jen mi palcem jemně přejel po bradě, jako by si ověřoval, jestli se mi to nezdá.
„A co vaše žena?“ zašeptala jsem. Nevím, proč zrovna tohle. Možná pokus o výčitku. Možná poslední šance couvnout.
„Doma,“ řekl prostě. „Ale tohle není doma.“
A pak už mlčel.
Políbil mě. Pomalu, ale s jistotou. Nebyl to zoufalý polibek, nebyl to omyl. Bylo to něco, co v něm doutnalo měsíce. Co jsme oba drželi na uzdě, zatímco jsme si vyměňovali nevinné pohledy přes stůl.
Halenka sklouzla z ramen, stůl za mnou zaskřípal, když mě přitlačil k hraně. Jeho dech na mém krku, jeho ruce na mých bocích. Celé mé tělo hořelo.
A přesto... v hlavě mi zůstávala jediná věta.
"Tahle noc mi nepatří."
