Výpadek

Déšť ji promáčel až na kůži. Kabát jí těžce visel na ramenou, pod ním tenké hedvábné šaty přilnuly k tělu. Vklouzla do výtahu a zmáčkla tlačítko nejvyššího patra. Chtěla jen zmizet do sprchy, do ticha…

Těsně před tím, než se dveře zavřely, vešel on.

Vysoký, tmavé oči, rty sevřené, pohled ostrý jako čepel. Cítila ho dřív, než na ni vůbec pohlédl. Jeho klid nebyl obyčejný. Měl v sobě něco… nebezpečného.

Zvedl k ní oči. Pomalu. Beze slova.

„Celá mokrá,“ řekl, hlasem, co ji stáhl až do podbřišku.

„A ty moc koukáš.“

Ticho. Ale oba věděli, co je mezi nimi. A co přijde.

Výtah se rozjel. Jedno patro. Druhé. Pak tma.

Výpadek proudu. Výtah stál. Vše umlklo. Ticho. Tma. A napětí tak husté, že by se dalo řezat.

Pak uslyšela jeho krok. Přiblížil se. Ruka jí zajela za krk, přitáhl si ji k sobě a jeho rty se na ni vrhly tvrdě. Bez náznaku jemnosti. Líbal ji jako muž, co se neptá. Držel ji za boky, tiskl ji ke stěně výtahu a jeho ruce byly všude — klouzaly po jejích stehnech, sjely pod šaty, roztrhaly hedvábí jediným pohybem.

Vzdechla. Ne z leknutí. Ze chtíče. Z touhy.

Zatáhl ji za vlasy, zaklonil jí hlavu, jazykem jí projel podél krku až k uchu.

„Chceš, abych přestal?“ zeptal se.

„Zkus to,“ vydechla. „A zjistíš, co ti udělám.“

Usmál se. Temně. A v tu chvíli ho už nic nezastavilo.

Rozepnul si pásek. Kalhoty sklouzly k zemi. Chytil ji za stehna, zvedl ji, opřel o stěnu a pronikl do ní tvrdě, hluboko, bez zdržování. Zasténala, hlasitě, bez studu. Tělem jí projel elektrický výboj. Nešlo to zastavit. Nechtěla, aby to přestal.

Přirážel. Silně. Rytmicky. Hltal každý její vzdech, každé napnutí těla, každý pohyb boků. Držel ji pod krkem, jemně, ale pevně — tak, že cítila jeho sílu, jeho kontrolu. A přesto se v ní rozléval pocit naprostého odevzdání.

„Řekni mi, že to chceš,“ zavrčel.

„Chci tě… tvrdě… víc…“

Zrychlil. Tělo na tělo. Kůže na kůži. Mokré šaty se na ní třásly, kapky potu se mísily s deštěm, co jí ještě stékal z vlasů. Vše bylo syrové, prudké, bez výčitek.

A pak — to přišlo. Její výkřik se odrazil od kovových stěn výtahu, hlasitý, pravdivý, plný. Zatnula se kolem něj, její tělo se roztřáslo, a on ji následoval. Zaryl prsty do jejího zadku, přitiskl ji pevně k sobě a vydechl jí do krku, jako zvíře, co právě dobojovalo.

Chvíli zůstali v tichu. Dech se zvolna vracel. Ona sklouzla zpět na zem, šaty potrhané, nohy třesoucí.

Rozsvítilo se světlo. Výpadek skončil.

Podíval se na ni. Oblekl si kalhoty. Beze slova stiskl tlačítko patra.

Dveře výtahu se otevřely. Otočila se, narovnala šaty, pohladila si vlasy.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala se tiše.

„Zítra už to nebude důležité,“ odpověděl. A odešel.