Vůně pokušení a hra nohou. Kdo by odolal?
Sobota odpoledne. Slunce líně prosvítá skrz závěsy a já se válim v posteli, zabalená do vlastního pohodlí. Pyžamové šortky se mi trochu vyhrnuly po stehnech, tričko je volné a příjemně měkké. Přetáhnu si ho přes obličej a zhluboka se nadechnu. Miluju tu vůni – lehký dotek mýdla, stopa mé vlastní kůže, hřejivý pocit bezpečí.
Ležím na břiše, kotníky zkřížené ve vzduchu, a líně si hraju s nohama. Protahuju prsty, špičkami lehce přejíždím po saténovém povlečení. Pohladím si chodidlo, lehce přejedu nehtem přes citlivou kůži a představím si, jak by někdo jiný na ten dotek reagoval. Jak by se zastavil pohledem na každém detailu – na jemných liniích mých klenutých chodidel, na drobném pohybu prstů, na každém nepatrném zachvění.
Přetočím se na záda, koleno pokrčené, jedno chodidlo položené na druhém. Moje ruka klouže po vnitřní straně stehna, šortky se lehce posunou. Uchopím lem látky mezi prsty, chvíli si s ním hraju, jako bych nevěděla, co vlastně chci. Možná jen prodlužuju ten moment, jen se nechávám unášet vlastním dotekem, vlastním tělem, které se samo o sobě stává hrou.
Znovu si přitáhnu tričko k obličeji, vdechnu jeho vůni, jako bych se do ní mohla zabalit. Možná bych někomu dovolila přiblížit se, pokleknout k posteli, sledovat každý můj pohyb. Možná bych si hrála ještě dál, lehce přejela prsty přes nárt, přes jemnou kůži paty, nebo mu dovolila, aby se nadechl stejně, jako to právě dělám já.
Protože v těch nejjednodušších chvílích, v těch nejpřirozenějších pohybech, se skrývá něco neodolatelně svůdného. A já to moc dobře vím.
