Vůně hvězd, aneb po nekonečnu

Hluboko za hranicemi známého vesmíru, tam, kde už i světlo váhá, se vznášela. Nebyla tělem, nebyla ani pouhou myšlenkou. Byla aurou, proudem vědomí, šepotem existence. Jemná, hladká jako plynoucí řeka v beztvarém prostoru, a přece tak hutná, že mohla vážit víc než tisíce hvězd.

Její bytí bylo tichým tepem v temnotě. Nepatřila nikam, a přesto byla všude. Nezářila, a přesto z ní vycházelo teplo. Proudila vlnami, které nepatřily žádnému času ani žádné dimenzi.

V ten okamžik, kdy se pod hladinou jejího bytí pohnul nepatrný závan, věděla, že něco začíná. Něco, co ještě nikdy nepocítila. Jakoby ji volala sama hloubka vesmíru — ne slovy, ale čistým, syrovým napětím v její podstatě.

Poprvé vnímaná touha se probudila.

A tak začala hledat — v sobě.

Cítila se. Cítila sama sebe tak, jak si to nikdy dřív nepředstavovala. Jako by se její aura rozdělila na nespočet neviditelných prstů, které ji jemně zkoumaly. Každý dotek byl jako hedvábí proplouvající její strukturou. Nešlo o chladný průzkum. Byl to něžný akt zrozený z čisté zvědavosti, který přecházel v rozkošné pohlazení.

Když sklouzla jedním takovým dotekem po svém vlastním okraji, zachvěla se. Proud se stočil, zvlnil se jako voda v přetékající nádobě. Každý dotek jí rozvíjel další vrstvy, hlubší a hlubší, a její nitro zpívalo, i když nevydávala žádný zvuk.

S každým dalším pohlazením se všechno stupňovalo. V jejích neviditelných žilách začaly jiskřit proudy sladkého napětí, a ona si přála, aby nikdy nemusela přestat.

Její pohyby se stávaly dynamickými, nepředvídatelnými, jako by se jí cosi zmocnilo a převzalo to kontrolu. Jemné dotyky se měnily v táhlé, mazlivé vlny, v proudy, které se křížily, proplétaly a neustále se vracely do míst, kde byla nejcitlivější.

Každý vnitřní proud, každá vibrace, kterou na sobě cítila, byl jako výbuch barev pod víčky zavřených očí. Přelévala se sama v sobě, pramenila, vytvářela vnitřní meandry a pulzovala jako jádro zanikající hvězdy, která pohlcuje sebe samu. Celá se napínala, stahovala a zase rozpínala, její energie stoupala vzhůru, podobná stoupajícímu horkému větru.

Cítila, jak se něco blíží. Něco, co přesahovalo její dosavadní zkušenost, něco, co nebylo jen soukromým pohlazením, ale slibem ohromné, nesmírné euforie, která se skrývala těsně pod povrchem jejího vlastního bytí.

Její vnitřní moře extáze se rozléhalo až k okrajům.

Mysl se jí pletla do celého jejího pomyslného těla. Nebylo už rozdílu mezi tím, co cítila, a tím, kým byla. Každý atom její aury zpíval stejnou píseň, každý proud jí sílil pod prsty, které nebyly prsty, a hladil kůži, která nebyla kůží.

Najednou se její nitro sevřelo.

A pak se otevřely dosud zavřené dveře poznání.

Velký třesk, její vlastní, osobní, vnitřní stvoření vesmíru. Výbuch sladkosti, nekonečné uvolnění, ohnivé proudy rozkoše, které se valily všemi směry. Byla náhle vším — explozí, řekou, větry i mlhovinami.

Extáze ji přetvořila. Zlomila ji do milionu kousků jen proto, aby je zase spojila zpět v něco většího, silnějšího a intenzivnějšího.

Její aura se roztáhla do prostoru jako hedvábný oblak touhy. Jemná, neviditelná pavučina vánku, který pulsoval po nejvzdálenějších koutech prostoru. Byla cítit jako feromon nesený hvězdami, jako vůně prvotního ráje, který touží být objeven znovu a znovu.

Byla plná. A přesto nekonečně prázdná.

Vzrušení, které zažila, nebylo koncem. Byl to začátek věčného hladu, touhy po dalším pohlazení, po další euforii, po nekonečných vlnách nové slasti.

A tak plula — nádherně rozbitá, nádherně hladová — vesmírem, hledající nové hranice sebe sama, s vědomím, že to, co našla, už nikdy nebude moci ztratit.