Vůně broskví - téměř neviná povídka

Každé ráno přicházela v sedm. Ne o minutu dřív, ne později. Postavila si košík na pult a začala vybírat – jemně, pečlivě, s dlaněmi, které si dávaly na čas. Oči jí klouzaly po plodech, ale vybírala vždy jen ty nejzralejší. Nevadilo jí, když byly trochu měkké. Říkala, že právě tehdy jsou nejsladší.

Dnes se zdržela déle než obvykle. Prstem přejížděla po chlupaté slupce broskve, jako by si potřebovala vzpomenout, co hledá. Prodavačka ji tiše pozorovala ze svého místa za váhou. Nedovolila si nic říct. Znala její rytmus, znala její způsob. A přesto pokaždé, když se sklonila ke košíku, nemohla si pomoct a zadržela dech.

"Kolik jich dnes bude?" zeptala se nakonec.

Usmála se na ni, aniž by zvedla hlavu. "Jen dvě," odpověděla tiše. "Dnes mám chuť jen na něco malého, ale zralého."

Zaplatila, vzala košík a odešla beze slova. Ve vzduchu zůstala jen ta zvláštní vůně – něco mezi vanilkou, sluncem a zralou broskví, která se nedala popsat. Jen cítit. A těžko zapomenout.