Princezna potřebuje očistit boty

Právě se vracím z vyjížďky na nejkrásnějším koni ze své stáje. Sesedám dolů z koně a předávám ho podkonímu. Když vycházím ze stáje na denní světlo, prohlédnu si své jezdecké boty a s odporem shledávám, že jsou celé do bláta!

Rozzuřená vběhnu zpět do stáje a vykřiknu na nejbližšího pacholka "Sluho, okamžitě sem pojď a očisti mi boty". Pacholek ke mně s klidem přichází se slovy "Ano, Vaše Jasnosti, jenom si musím dojít pro hadřík a vodu, prosím Vás o chvíli strpení.".

Zrudnu v obličeji: jak si takový sluha vůbec dovoluje nechat princeznu čekat? Popadnu nejbližší bičík, který mám po ruce a šlehnu toho sprostého poddaného po paži, až se mu bolestí zkroutí obličej. "Já tady nebudu jen tak stát ve špinavých botách a čekat na tebe. Princezna nemůže chodit neupravená ani chvíli! Když nemáš po ruce potřebné náčiní, budeš mi muset očistit boty sám.". "Ale, Princezno," opáčí ten drzoun "čím Vám je tedy mám vyčistit?". "Jazykem přece ty hlupáku." rozzuřím se a znova ho švihnu, jak nejsilněji dovedu. "Na zem".

Tomu ňoumovi konečně dochází, že má rozkazy plnit okamžitě a bez odmlouvání a tiše klesne na kolena. Skloní se k mým botám a začne mi opatrně olizovat holeň. "Níž, nevidíš, že nejvíc bláta je u kotníků a na podrážkách?", už mi s ním pomalu dochází trpělivost, "Jestli zbude na mých botách jen malý flíček bláta, sešvihám ti záda do krve." Konečně se ten idiot posouvá na místa, kde opravdu bláto je. Líže důkladně a silně tře jazykem každé místečko. Tak se na ně musí, tihle pacholci potřebují tvrdou ruku. Už mi očistil kotník i nárt pravé nohy a přesouvá se na levou. Cítím přes kůži svých bot, jak se snaží tlačit a drhnout, aby se vyhl trestu.

Taková poslušnost mi budí úsměv na tváři. Vzrušuje mě, jak mě poslouchá, jak se nechal ponížit. Neměl jinou možnost, než mě poslechnout. Jsem mocná, jsem neuvěřitelně mocná. Mohla bych si s tímhle mladíkem udělat, cokoli bych si přála.

Sedám si a nastavuji sluhovi podrážku. Na jeho obličeji je vidět výraz znechucení. Asi si říká "kdoví, do čeho šlápla". Ale nemá na výběr, jen lehce pohrozím bičíkem a už už se sluha podvoluje a začíná lízat podrážku. Tlačím mu botu k obličeji a bavím se tím, jak mu celou tvář pomazávám blátem a koňskými výkaly. Je soustředěný, hluboce se ponořil do úkolu očištění mých podrážek. Líže a Líže a když nazná, že botu dostatečně důkladně očistil, přesouvá se k druhé noze. Rozevřu mu pusu špičkou nohy a strčím mu celou špičku dovnitř. Líbí se mi, jak tam klečí, obličej celý špinavý a botu nacpanou až skoro do krku. Chvíli se mu směju a pak ho nechám, aby pokračoval ve svém úkolu.

"Vaše boty jsou již čisté, Vaše Jasnosti" oznámí mi po chvilce. "Čisté?, tak to zkontrolujeme." Pečlivě si pohledem prohlížím každý koutek holeně, lýtka, kotníku, nártu, podpatku, paty a podrážky. A hle: na vnitřní straně levého podpatku zůstal malý, vystouplý flíček! "Tomu říkáš čisté? Jak můžeme na zámku zaměstnávat takové neschopné idioty?!" vykřiknu na něj. "Okamžitě sundej košili!" Mladík se třese, ale nemá na výběr. Musí mě poslechnout a obnažit se. Švihám mu bičíkem po zádech takovou silou, jakou jen dovedu a užívám si jeho výkřiky a nářky. "Prosím, Jasnosti, omlouvám se, prosím, už mne nebijte, očistím Vám boty znova a lépe." Ale takové ubohé žadonění mě jen tak neobměkčí. Vybíjím si na něm všechen svůj hněv. Teprve až když naznám, že už jsem se vyčerpala, přestanu ho bít. Jeho záda jsou teď samý krvavý šrám.

"Podívej, cos provedl," obořím se na něj "teď mám kvůli tobě boty nejen od bláta, ale i od krve". Začni od znova a tentokrát pořádně, jinak budeš o hlavu kratší."