Poprvé a novým šéfem
Bude to půl roku co jsem byla nucena změnit práci. Najednou jsem byla v situaci, kdy jsem měla přejít do nového prostředí, noví kolegové, nové prostory, nové postupy. S tím souvisí také nový šéf. A tady je ten kámen úrazu.
Nejsem člověk, který dává vzhledu velkou váhu, ale co si budeme, občas se každému jedinci podlomí nohy když zahlédne někoho atraktivního. První den v práci byl dost … nudný. Základní bezpečnostní kecy, obecné informace o firmě a fungování HR. Potom konečně smlouva, oběd a cesta na svá oddělení. Poprvé jsem se měla seznámit s novými kolegy a mojí kanceláří. Všichni byli starší jak já, ale milí. Potom mě průvodce po firmě zavedl do kanclu mého přímého nadřízeného. A tady stál!
Na první pohled pohodář, cca 30, urostlejší postavy, zřejmě sportovec, vlasy lehce nagelované, předek trošku přibarvený. Nádherně upravené vousy, obrovský úsměv a ty ruce! Miluji objemná předloktí a jakmile si založil ruce na prsou, byla jsem jeho. Na levém prsteníčku se mu blýsknul prstýnek. “Sakryš,” pomyslela jsem si, “on je ženatý.” Ale co, není život o tom si ho užít? Po prvním podání ruky a představení, kdy se mi pod jeho hlasem podlamovala kolena, jsem ještě netušila co mě čeká.
První den měl být hlavně o tom si popovídat o té pozici a udělat si nějaký obrázek o náplni. Šéf má svou kancelář zvlášť, nabídl mi židli, já si jako ta největší stydlivka sedla a složila ruce stydlivě do klína. Zavřel dveře a posadil se k PC naproti mě. Nebudu lhát, věnovala jsem pozornost každému druhému slovu a myšlenkami byla jinde. Přemýšlela jsem nad tím jak někdo může být takový fešák a proč ho zrovna já nemám doma. Kde jsem lítala když tenhle mládenec byl k mání? Jak jsem se zabrala do myšlenek a jen automaticky jednou za čas kývla, skoro mi až uteklo, že se zvedl od svého stolu.
Přesunul se ke stolu u mě a posadil se na hranu stolu. Jeho bílý plášť nechal rozeplý a přirozeně se tak rozevřel podél jeho těla. A v ten moment jsem zaměřila můj pohled úplně někam jinam. V jeho kostkových společenských kalhotech s puky se mu neskutečně viditelně rýsovala jeho chlouba. A že nevypadala vůbec jako drobeček na to, že jsem očekávala, že je v klidu. Tím, že seděl o dobrý metr výš, snažila jsem se na něj přímo nezírat a snažit se být v klidu. “Páni, jak by to asi vypadalo, kdyby mu stál?” honilo se mi hlavou pořád dokola a při té otázce se mi v hlavě budily představy. Zrovna v tu chvíli se mi nehodilo mít mokré kalhotky , zvláště když jsem na sobě měla upnutou minisukni. Nemohla jsem si ale pomoc, ten jeho sexy úsměv jsem chtěla moc cítit právě na těch vlhkých kalhotkách a samozřejmě i pod nimi. Kanceláře jsou prosklené, ale v ten moment šel zbytek kolegů na kávu a já věděla, že se dřív jak za půl hodiny nevrátí. Moc mě lákalo se ho dotknout, pohladit jej. Jak by asi zareagoval? Dal by mi ruku na stranu a ideálně hned výpověď? Nebo by mě svýma zvědavýma očima sledoval, pomohl mi ze saka a nechal se mu věnovat? Přisát se na jeho plné rty a nechat se šimrat vousy, byla jsem mokrá jen při této představě, a ještě k tomu mít ruku na jeho Chloubě (s velkým CH!), bože! Jakmile bych cítila, že by se mu začal stavět a pulzovat, byla bych v tranzu. Potom bych se už neovládla, položila si ho na ten dlouhý konferenční stůl, vyhrnula sukni, obkročmo si nad něj nasedla a zatímco by mé zvědavé prstíky rozepínaly jednotlivé knoflíky jeho košile na té pěkně rostlé hrudi, mé rty by kouzlily ten nejsladší polibek s těmi jeho. Jakmile by však jeho ruka zavítala ke mě do klína a cítil by jak z něj teču, neváhal by ani vteřinu. Pomalu by se zvedl, mé rty by neopouštěl, slezl by ze stolu a mě si o něj předklonil. Nohami by jen rozhodil mé nohy od sebe, odsunul by na stranu lem mých brazilek, naposledy si prohlídl v klidu můj maličký zadeček a následovalo by to nejsladší vzdechnutí na světě. Moc dobře by si mě odhadl. Brzy bych stála na podpatcích, s vyhrnutou sukní, rozhalenou halenkou a rukami chycenými za zápěstí za zády opřená o stůl, zatímco on by přirážel o sto šest. Naše vzdechy by naplnily celou prosklenou místnost a svět by nemohl být dokonalejší v ten moment.
“Napadají Vás teď nějaké otázky?” vytrhne mě ze zamyšlení najednou šéf. V ten moment by ze mě nedostal nikdo ani hlásku, tak jen zavrtím hlavou, jako že ne, a pomalu se zvedám ze židle k odchodu. “A Jani, zavřete mi dveře, prosím” to mě dodělá. V jeho sladkém úsměvu je toto jméno náhle to nejkrásnější z celého dne.
“Ano, pane šéfe,” zaznělo opět nesměle z mých úst a já se vydala hledat toalety, kde bych se drobet vzpamatovala z tohoto vstupního pohovoru.
