Poprvé
Poprvé
Byl to měsíc po skončení kurzu, kdy jí od něj přišla zpráva. “Našel jsem tvůj starý zápisník. Chceš si pro něj dojít?” napsal jí suše, ale Elišce srdce přeskočilo. Tomáš. Jeho jméno jí znělo v hlavě víc, než bylo zdrávo. Bývalý lektor. Přes čtyřicet, klidný, přitažlivý, s hlasem, který by mohl číst telefonní seznam a ona by stejně poslouchala.
Zazvonila. Otevřel dveře v džínách a tmavém triku, vlasy lehce rozcuchané. “Pojď dál,” usmál se. Vůně kávy a knih. Sešit jí podal, ale už měla v ruce sklenku červeného. “Na zdraví tvého psaní,” pozvedl tu svou.
Seděli blízko. Mluvili chvíli o textech, pak o všem možném. Ale její tělo už dávno neposlouchalo slova. Všimla si, že se dívá na její rty. A když natáhla ruku pro další víno, lehce se dotkla jeho nohy. Nepohnul se. Jen jí položil dlaň na koleno.
“Víš, že jsem na tebe myslel víc, než bych měl?” zašeptal.
Nepromluvila. Jen se naklonila a políbila ho. Jemně. Pak znovu, silněji. V jeho objetí se najednou ztratila ve všem, co zadržovala. Prsty jí zajely pod tričko, dlaně zkoumaly její křivky, pomalu, ale jistě.
Odnesl ji do ložnice. Položil ji na postel, jako by byla křehká kniha, kterou chce číst pomalu. Stáhl z ní halenku a políbil jí klíční kost. Zachvěla se. Rty mu sklouzly níž, jazykem přejel přes bradavku, zatímco jí jednou rukou hladil po stehně.
“Jsi si jistá?” zeptal se tiše.
“Jo,” vydechla.
Byla to směs vzrušení a nervozity. Její první. Ale on to poznal. Byl jemný. Každý pohyb byl opatrný, vnímavý. Pomalu do ní vklouzl, a když cítila lehkou bolest, zastavil. Pohladil ji po tváři, políbil. “Dýchej,” zašeptal.
A pak… všechno najednou plynulo. Její tělo si našlo rytmus. Začala mu vycházet vstříc, vzdychala tiše, pohybovala se s ním, nechala se vést. Byla v tom syrovost i něha. A taky radost. Z její odvahy. Z toho, že právě s ním.
Když skončili, zůstala ležet na jeho hrudi, poslechem jeho dechu. “Takhle sis to představovala?” zeptal se s úsměvem.
Přikývla. “Takhle ne. Líp.”
