Ponižující rozkoš mého otroka

Ležel na kolenou přede mnou. Nahý. Tichý. Dychtivý.

„Polib mi nárt,“ poručila jsem bez emocí a sledovala, jak se jeho rty dotýkají mé boty. Milovala jsem ten pohled – jak se mi bez řečí podřizuje, jak se třese touhou, i když ví, že mu ji nedovolím. Ne dřív, než mě dokonale uspokojí.

Dlouhým prstem jsem přejela po jeho tváři a jemně ho pleskla. Nešlo o bolest. Šlo o hranici. A on věděl, že ji nesmí překročit.

„Budeš mě teď lízat, děvko. A jestli to uděláš špatně, dostaneš trest.“

Zvedla jsem nohu a nechala ho, ať se přisaje na moje kalhotky. Vzdychla jsem – ne proto, že bych mu chtěla ukázat rozkoš, ale protože jsem věděla, že ho to přivádí k šílenství.

Když přestal, podíval se na mě prosebně. „Paní, smím si ho pohladit?“

Usmála jsem se krutě.

„Ne. Ale já si pohraju s tebou. Teď budeš můj nástroj. Až tě vysaju do sucha, možná ti dovolím poprosit o víc.“

A on klečel, čekal, slintal touhou. Můj otrok. Moje hračka.