Poklice strachu
Toto je báseň, kterou jsem napsala ve svých výživných chvílích.
Poklice strachu
Pod poklicí zavřená,
dýchá kypře jako laň.
Horským vzduchem pokřtěná,
Pohřbena pod horkou stráň.
Klepou se jí ruce,
Schovává je pod zlatavou tkaninou,
stejně jako tajemství,
jež jí provaz kolem těla bolestně vinou.
Dusí se svým bohatstvím,
nahlédni jí do nitra,
Sípe slabě po vzduchu,
nedožije jitra.
Poklička už reziví,
se vzduchem se pojí.
Děvče chvěje rty,
V rukách cosi smolí.
Hořká slza jí kane z líce,
lemuje křehké tělo bílé,
ozařuje jej rudá svíce,
co tepe jí v žíle.
Havraní vlasy splétá si do hadích copánků,
Společně s trny ze stromu radosti,
Prsty drásá do krve,
krůpějí hořkých nedosti.
Cár látky co jí třímá v ruce,
Vsakuje již barvu rudou,
Utrhla ho katovi,
ten už doma truce.
Třas děsivý jí roste v duši,
ledový pot kape z čela,
kdosi jí klid v tichu ruší,
strachy pomalu rděla.
Kat oděný v černé kápy,
svírá přesýpací hodiny,
v rouchu pohřebním,
dělá špinavé počiny.
Chrabě kráčí po zemině,
Slyší čísi tlukost srdce,
jeho kořist v kopce leží,
do náručí běží smrtce.
V ruce spočívá ostříž,
děvče lekem bledne,
její kuže sinavá, už pomalu chřadne.
ve své skrýši zakopána,
Pohár krve přetekl.
Kat, poskvrněn, tiše plakal,
v pokorném pokleku.
