Otrokovo sloužení (z pohledu otroka)

Zatmění rozumu

Nepamatuji si, kdy přesně jsem přišel o právo být člověkem. Možná to bylo ve chvíli, kdy jsem poprvé ochutnal špinavý pot jejího chodidla. Nebo když mě přinutila klečet dvě hodiny v koutě s roubíkem, zatímco si hlasitě užívala s někým jiným, jen pár metrů ode mě. Dnes už na tom nezáleží. Dnes jsem už jen její věc. Věc, co mluví jen tehdy, když to přikáže. Věc, co líže, čistí, polyká a drží.

Pondělí.

Ráno mi dovolila políbit záchodovou mísu. S jejím výsměchem v uších a plivancem v obličeji. Řekla, že moje ústa nejsou hodna ničeho jiného než špíny. A měla pravdu. Pak přišlo první ponížení dne: další muž, kterého si objednala na dopoledne. Mladý, svalnatý, s obřím pérem. Sledoval jsem, jak si sundává kalhoty, zatímco mě Bohyně dusila v rohu její špinavé kuchyně nohama v silonkách z předešlého dne. Nechala mě čichat každý centimetr jejich vlhkosti, zatímco se sama slastně dotýkala při pohledu na jeho tvrdý úd.

„Tak bys chtěl vypadat, hm?“ plivla mi do vlasů. „Nikdy nebudeš. Ty jsi jen červa, co mi může leštit podrážky.“

Pak přišlo to, co mě rozkládá zevnitř – když vzdychá moje jméno, ale ne při mně. Vzdychala ho do jeho ucha, zatímco jí šukal jako zvíře. Vzdychala ho posměšně, jen aby mi připomněla, že jsem nikdo, ale její vlastnictví. V kleci, bez práva, bez možnosti dotyku, bez identity.

Středa.

Za trest, že jsem měl tvrdého ptáka (aniž bych měl povolení), jsem musel olízat její menstruační kalhotky. Celé. V tichu, s otevřenou pusou. Jak se smála! „Tak moc chceš moji mušličku? Tak si ji ochutnej takhle, špíno.“ A já ji ochutnal. Každou stopu. Vlhké, železité, božské. Pochopil jsem, že i krev její dělohy má pro mě větší hodnotu než moje existence. A ona to věděla.

Potom mi přikázala honit se – ale nad jejími posmrkanými kapesníky. „Tohle je jediný ‘materiál’ co si zasloužíš, ubožáku,“ řekla. A když jsem nebyl schopný dojít, řekla jen: „A znovu. Až do slz.“

Pátek.

Dnes mě plácala vařečkou. Ne za trest. Jen tak. Řekla, že si chce udělat kafe a u toho poslouchat moje skučení. Každé její přiložení na moje stehno pálilo. Každé zasyknutí se měnilo ve smích. Když skončila, přikázala mi sednout si na vlastní ruce a líbat jí chodidla, dokud mi neztvrdne čurák. A pak mi připevnila kovový kroužek, zamkla mě a připnula vodítko. „Na procházku se svým čoklem,“ smála se.

Sobota.

Tohle byl vrchol týdne.

Večer jsem připravoval ložnici – nové prostěradlo, svíčky, vonné tyčinky, přesně jak mi napsala. Pak jsem u dveří přijal balíček – nový anální kolík pro ni, a koženou masku pro mě. Během několika minut jsem měl hlavu obepnutou černou kůží, jen s dírou pro jazyk. Nic jiného. Žádný zrak. Žádné slovo. Jen tma. Ona mezitím pila víno a vklouzla do síťovaných silonek.

Pak jsem jen cítil, jak si přisedla na můj obličej. Její vlhká kundička, zahřátá, páchnoucí potem a vzrušením, si se mnou dělala, co chtěla. Nešlo dýchat. Nešlo křičet. Ale já nechtěl křičet. Byl to dar.

A pak, s chlapem na telefonu, mi řekla do ucha: „Představ si, že to není můj klitoris na tvém jazyku, ale že ti do pusy právě stříká on. Ne, ty ho nevidíš. Ale cítíš ho. A děkuješ. Protože to je tvoje místo. Hluboko pod námi.“

Další deník bude pokračovat.

Ale dnes vím jedno: už nejsem muž. Jsem prostředek. Slabé, kňučící nic. A právě proto mě miluje. A proto ji budu milovat i kdyby mi měla pálit značku na kůži.