Osudy a skutky, totální egocentrismus
Žila byla jednou malá holčička, která neměla ve škole moc kamarádů, ale to jí vůbec nevadilo. Nebo si to aspoň myslela. Měla totiž mnoho jiné zábavy. Ráda si četla o tajuplných světech elfů a skřítků, kteří jí pomáhali naprosto zmizet od okolních nešvarů, v zimě zas zmizet před zimou v jejím pokoji, protože její maminka s tatínkem odjakživa šetřili a doma chodili v županech a třívrstvém kokonu. Chodívala sama po zmrzlé krajině a hledala obrazce v padajících vločkách a jinovatce rozrůstající se po posledním nespadaném listí. Tyhle obrazce si pak uložila do své knihovny inspirace, pravé hemisféry, odkud pak možná čerpaly její sny, nebo se jen zametly pod koberec zapomnění a v tichosti čekaly na svůj pravý čas. Když zima se s jarem snoubila, to byl vždy ten nejkrásnější čas. Tu se symbol smrti a konce metamorfózou ve znovuzrození a nekonečný koloběh proměnil, zrovinka na její narozeniny. Jak vnímavá k tomu vždycky byla. Vždy věděla, že svět poznati zvenčí, to jest ctnostná věc, ale že to nitro bude oříšek. Nakonec však v obojím ty jsi i nejsi pánem, záleží jak se vším nakládati budeš a boží mlýny, že ty melou.
Z dívenky se začala stávat slečna. Od ostatních ji dělily snad všechny zájmy a dost možná i cíle a sny. Přeci však jednu přítelkyni měla, ta se sic snažila asimilovat s jejich vrstevníky, avšak hloubka její prozíravosti do duší ostatních a představivosti byla pro ni útěchou až do jejích dnů posledních, zároveň však křížem. Společně sledovaly, co je ten svět zač. Vykládaly si navzájem sny a na hřišti byly na hřišti, ale na úplně jiné planetě. Dívenka byla moc ráda, že takovou přítelkyni má, se kterou může sdílet své zájmy. Byla by si tehdy pomyslela, že by se snad pro ni dokázala z části vzdát svých snů. Dívence se totiž zachtělo poznat kraj světa za jakoukoliv cenu. Snad si ani nepamatuje doby, kdy to tak v její mysli nebylo. Přemýšlela však často nad tím, odkud se v ní bere tak dobrodružný duch a jestli tohle pnutí je z její svobodné vůle, či k tomu byla předurčena. Vždy tohle přemítání zakončila šikovnou smyčkou, že totiž ono na tom nesejde, kdo si co myslí o čem, jde tu jen o pocity. Následovat to, co tě skutečně dlouhodobě naplňuje, přičemž nikomu nezpůsobit újmu, a že bez bolesti není hry.
Její kamarádka však jak byla citlivá ke všemu živému i neživému, nedokázala se odpoutati od strachu z neznáma a možného nebezpečí na cestách, i přes její pozdější zájem. To už však mluvíme o pozdní pubertě, jmenovitě kolem roku osmnáctého. Teď je však nutno podotknout, že naše hlavní hrdinka si tehdy procházela velmi zajímavým a hlubokým obdobím. Prožívala obrovský skok do výšin po přemožené, dlouhodobě enormně vysilující nemoci, která ji obrala o zájem pro svou rodinu, kamarády a život obecně. Tehdy poznala na nové umělecké škole, kam ji zavedla její věrná přítelkyně, jednoho kudrnatého kluka. Často ho pozorovala, když procházel chodbou, nebo oknem, když přicházel pozdě do školy. Něco na něm ji k němu neskutečně vábilo a chtěla ho poznat. A moc dobře věděla, že podobným vnitřním pnutím je radno vyhovět, jelikož se opět jedná o následování svých pocitů. I přes svůj stud ho přeci jenom jednoho dne oslovila a troufám si tvrdit, že od této chvíle bylo sémě událostí zaseto.
Následuje rapidní slet skutečností, které posléze dívka shledala jako to nejlepší a zároveň nejhorší, co ji v životě potkalo. Také, že to byla lekce a v neposlední řadě ukázka naplnění jejího tajného snu pod kobercem. Totiž mít mnoho přátel a podnikat s nimi výtržnosti. Mělo to ale právě jeden háček, poněvadž se jednalo o mládežnickou sešlost 21.století, hlavní roli tu hrály drogy. Od všemožných stimulantů po sedativa a halucinogeny, což je v těchto případech, kdy máte až moc volného času a náramně se bavíte s novými, možná i potenciálními partnery, nejnávykovější. V tomhle období se v dívčině příběhu objevil významný jedinec, byl to však docela jiný kluk, a to tehdy nejlepší přítel toho kudrnatého. Charizmatický, důmyslný a energický hoch. Štědře hostil všechny okolo, hlavně marihuanou apod., což byla teoreticky jeho strategie, jak si získat nové známé, jejich důvěru a jejich pocit zadluženosti k němu, prakticky však byl jednoduše jen hodný. Dívka ho měla v oblibě, zejména díky jeho znalostem. Ráda se obklopovala lidmi, od kterých se mohla učit. Také si ráda od něj brala vše zadarmo a jak už to tak bývá, už se i zapomněla k němu cítiti dlužníkem. Chlapcovi to však nevadilo, protože v ní měl zalíbení. Až takové, že se to vymklo kontrole. Nastala vlna zrady a nepochopení. Dívčinu totiž nikdy tělesně nepřitahoval a nevěděla jak s tím skoncovat. Už jí bylo i nepříjemné s ním jen pobývat venku a klábosit jako dřív. Přesto, že mu několikrát vysvětlila co k němu cítí, nedokázala se zbavit pocitu pronásledování z jeho strany. Jednou v noci, kdy byli oba u známých a všichni požili extázi a spoustu dalších věcí, nastaly tzv. hodiny slasti a zapomnění. Totiž stavy, kdy si jdete povídat zcela bez zábran klidně mistrem Leonardem, ale později na tyto momenty dost možná zapomenete, delirium. Tehdá se totiž domluvili na promyšleném a výstředním sociálním experimentu. Dohodli se, že aby měl jejich příběh zajímavou zápletku, budou muset zapojit trochu představivosti. Šlo o to, že hoch po nějaké době udělá nepříjemnou scénu ohledně toho, že dívka ho nechce, aby na sebe co nejvíce strhl pozornost a aby otestovali sílu přátelství, které se jim společně podařilo vybudovat s dalšími asi deseti lidmi, protože tahle skupina lidí působila až podezřele perfektně. Chtěli se tehdy asi cítit jako ve filmu a to se jim myslím podařilo. Každopádně po nějaké době, možná už hned následující ráno, si dívka na večerní rozhovor ani nevzpomněla. A tak se stalo, že hoch dodržel slova, udělal scénu, všem se tím zprotivil a dívka měla alespoň záminku k tomu se od něj nadobro odpoutat, protože jí bylo bytostně nepříjemné, že ji neanenechá na pokoji.
Jak už to tak ale bohužel bývá, přátelství založené na drogách tak rychle skončí, jak začalo a k tomu ti dá facku klidně půlročních dojezdů v podobě silné deprese a IQ tykve. Dívka už nechtěla slyšet o žádných kamarádech a už vůbec ne o jejím bývalém blízkém příteli, který by se pro ni rozdal. Věděla jen, že to byla také z velké části její chyba a že mu hluboce ukřivdila. Nad tím ale vůbec neměla kapacitu hloubat a odřízla se během karantény na dva měsíce od internetu. Bylo to to nejlepší rozhodnutí. Kousek po kousku hledala a nalézala každičký den kousek svého ztraceného já. Našla v samotě velkou sílu. Prožívala místy až osvícení a měla květnatý vnitřní život. Byla spokojená a svobodná ve své mysli.
Tohle bujaré období zakončila svou první velkou cestou toho léta, kdy se vydala stopem z Česka až do Rumunska a Bulharska. Ničeho se nebála. Naopak, ten adrenalin milovala. Žila si svůj sen. Procházela se v mělké vodě u vodopádů, pomáhala stavět králíkárnu, vyslýchala všemožné charizmata, od hippies po prostě jenom blázny, vezla se s gipsies a halekala s nimi jejich písně a nechala si věštit z rukou, čachrala se v tom moři, co je Černé, viděla divoké medvědy, spala sama v lese, a zase a zase. Inu však aby si nemyslela, že život je tak lehký, zkoušku jí cesta připravila. Když na pláž lehla noc a ona se zaslouženě po tak vyčerpávající cestě do nálady napila, tu se zjevil rumunský chlapec a velké zájmy jevil. Dívčina v něm viděla zajímavé vyvrcholení své cesty, avšak to u něžného pohlaví nebývá v zemi cizí tak jednoduché a pranic by ji nenapadlo, že tak brutální. Strávili spolu krásný večer, i když neměli společný jazyk. On jí ukázal, jak jeho vesnice za noci žije a provázel ji po barech s různou muzikou. Kupoval jí pivo a panáky a pak si na pláži ubalili brk. Moc se jí líbil, byl vysoký, s jemnými rysy. Říkala si… já se tak mám, já snad sním, za nimi ohniví muži točili s hořící tyčí. Byla to skoro dokonalá noc. Však dívka, shledala posléze událost jako stejně plnohodnotnou a významnou, bez které by její příběh nebyl kompletní a tak okořeněný. Zavedl ji na pusté místo. Opuštěnou budovu, do prvního patra, kde nebyly stěny. Posadil si ji na provizorní křesílko zhotovené z jednoho prkna a dvou betonových kostek a začal ji líbat. Bylo to moc pěkné, a tak dívka neviděla jediný důvod nepokračovat. Tu jí začal jemně putovat dlaněmi po jejích ňadrech, bříšku a skončil u kalhotek. Tam ji krouživými pohyby nastimuloval tak, aby žadonila o pokračování. Stáhla mu kalhoty a on jí kalhotky. Když byl v ní, chvíli to bylo perfektní, došla svého cíle. Pak ale začal tak zrychlovat, až začala křičet, ať přestane, že ji to bolí. Když si opět natáhla kalhotky, bylo zle. Chlapec ji chytil pod krkem, škubnutím roztrhl kalhotky a pokračoval ještě bolestivěji, až se bála, že přepadnou přes okraj lešení. Netrvalo dlouho a udělal se, pak vstal, navlékl si kalhoty a neskutečnou silou jí dal pěstí do oka. I přes velkou opilost dívka potlačila vzlyk bolestí, ale než se nadála, ukradl jí z ledvinky telefon s foťákem a byl pryč. Možná to byla minuta, možná deset, ale dezorientovanou dívku přišel, již bez telefonu, ještě jednou chlapec navštívit a to s jeho kamarádem. Ten uměl anglicky, a tak ho dívka s brekem prosila o pomoc. On však řekl fuck it a směle odešel. Když však chlapec-nyní muž chlípník slyšel, že se dívka domáhá pomoci, rychle jí uštědřil ještě jednu ránu do druhého oka a tentokrát už se nehodlal vracet.
Každý další den teď má na odčinění zla co způsobila, každý další den teď má na přijímání lásky, co je jí dávána. A to ráno po incidentu výše popsaném se cítila živá, a to jí stačilo ke štěstí.
Byl krásný letní den a celý svět se smál. Vidím to jako dnes.
