Osobní předání
Daniel zavřel oči a usmál se. Vůbec v to nedoufal. Ta sexy zrzka fakt souhlasila, že mu kalhotky osobně předá ještě vlhké a to hned o víkendu. „Neměl bych se tak těšit, nebo to nevyjde…“, říkal si pro sebe. Ale něco mu v hlavě pořád napovídalo, že se nemusí bát a vysněný poklad už bude mít v rukou v sobotu odpoledne.
Slyšel, jak mu buší srdce, tep cítil až v tepnách na krku, jen na to pomyslel. Podíval se znovu na monitor. Byla tam. Na fotografii, položená na posteli na boku, ve svůdné póze, s lehkým úsměvem a toužebně rozevřenými rty, kterých se jemně dotýkala drobným ukazováčkem. Měla božské tělo. Na jiné fotce klečela na křesle zády k objektivu a dlouhé vlasy jí padaly do půli zad, až k úzkému pasu. Měla křivky, ze kterých se mu točila hlava. Byla tak akorát, byla jako kytara. Chtěl si sáhnout, dotknout se strun a rozehrát jí. Rozezvučet rozkoš v jejím těle. Ochutnat ty rty. A pak jí nechat jít. Žádný závazky, žádný volání a večeře, čistě být v jednom okamžiku s ní a pak si tu chvíli odnést s sebou a zavřít za ní dveře.
Měla křivky, ze kterých se mu točila hlava. Byla tak akorát, byla jako kytara. Chtěl si sáhnout, dotknout se strun a rozehrát jí.
Ještě otevřel pár fotek, kde měla nabídku svých fetiš kalhotek a prádélka, ve kterém vypadala jako bohyně. „Jmenuje se doopravdy Soňa nebo je to jen přezdívka pro web?“ proběhlo mu hlavou. „Je to jedno, hlavně, že ji uvidím.“
V sobotu nemohl dospat. Byl vzhůru v pět, v šest a vzbudil se ještě v půl osmé. Dopoledne se vleklo a odpoledne mu připadalo jak věčnost. Konečně se přiblížila pátá hodina a vyrazil. Už se stmívalo, ale na Václaváku se to lidmi jen hemžilo. To ho znejistilo. „Co když jí to vyplaší?“ „Co když nebude chtít, rozmyslí si to a třeba vůbec nepřijde?“ Byl tu moc brzy. Postával u sochy, zapálil si cigaretu, zavřel oči. Najednou ji zahlédl. Červený kabátek, vlasy jí povlávají kolem tváře, energicky jde směrem k němu a usmívá se. „Poznala mě!“, srdce se mu rozbušilo až v krku. Byla tak o půl hlavy menší než on a ještě hezčí než na fotkách. „Má nádhernej úsměv“, blesklo mu hlavou.
„Ahoj Soni!“
„Ahoj Dane“, odvětila a bylo poznat, že ho ráda vidí. „Potkat tě naživo je ještě mnohem lepší!“
To ho povzbudilo. Připomnělo mu to jejich lechtivé virtuální hrátky a dodal si odvahu.
„Není ti zima?“ zeptal se a věděl, že jestli na to odpoví kladně, bude to dobré.
„Jsem celá zmrzlá, v metru byl ledovej průvan.“
„Pojď ke mně“, řekl a vzal ji za ruku. Nezdráhala se, usmála se, a přikročila k němu tak blízko, že se přes kabátek prsy dotýkala jeho hrudníku. Jemně ji obejmul a pak ještě pevněji. Políbili se. Zavřela oči a skoro neslyšně vzdechla.
Na Václavák padla tma. Rozsvítily se světla a lidé kolem se pomalu vytráceli. Z těch, kteří procházeli, se každý sám schoulil víc do sebe. Kolem koně se to vyprázdnilo. Davy turistů zmizely a lidí co na někoho čekali i zamilovaných párů ubylo. Dan a Soňa tam stáli, drželi se v náručí a líbali se. Soňa se zachvěla. „Co je ti, je ti zima?“ měl obavu. Zavrtěla hlavou, zdálo se mu, že se mezi zrychlenými dechy a pod záplavou svých dlouhých vlasů, které si odhrnula z tváře, červená. Pevně vzala jeho ruku a vedla jí pod bříško dolů, a dolů a dolů. Ucítil horko, které z ní sálalo, a pod vyhrnutou sukní našel samodržící punčochy, pak rozpálenou kůži stehen a vlhkou látku jejích nádherných saténových kalhotek, které byly úplně mokré a lepkavé na dotek.
„Pojď tamhle do Starbucks, chci si je pro tebe svlíct“, zašeptala mu do ucha. Vzrušením se mu motala hlava, a měl obavu, jestli je mu vidět přes kalhoty, jak moc ho nažhavila. Delší bunda to ale v pohodě zakrývala. Chytil ji za ruku, ona mu ji pevně sevřela, a šli.
Autor: Nita
