Noc v ateliéru
Noc v ateliéru
Byla to jen obyčejná prosincová vernisáž — víno, smích, tiché šepoty mezi plátny. Klára se tam ocitla skoro omylem. Zůstala stát u jednoho obrazu — akt v odstínech rudé a tmavě modré, jako by malířka znala každou křivku touhy. A právě tam ji oslovila Eliška. Krátké černé vlasy, oči jako rozlitý inkoust a hlas, který hladil.
„Taky si říkáš, co se asi dělo před tím momentem?“ zeptala se Eliška a ukázala na obraz.
Klára jen přikývla. Ani nevěděla, proč kývla na její pozvání do ateliéru. Možná proto, jak jemně jí Eliška položila ruku na záda. Nebo jak ji pozorovala, jako by ji malovala pohledem.
Ateliér voněl po olejových barvách a suchém víně. Světlo svíčky tančilo po zdech, Eliška si sundala sako a zůstala jen v černém tílku. Klára pocítila jemné chvění, když se jejich prsty náhodně dotkly u skleniček.
„Můžu tě malovat?“ zašeptala Eliška.
Klára zatajila dech, ale kývla. Pomalu si stáhla svetr, pak tričko… Eliška ji nesoudila, jen obdivovala. Každý pohyb byl jako rituál. Když došla k podprsence, Eliška k ní přistoupila blíž. Natáhla ruku a zastavila se, čekala na souhlas. Klára přikývla znovu, tentokrát s úsměvem.
Dotek byl jemný, pečlivý. Ne jako malířka, spíš jako milenka, která zná sílu ticha. Když se jejich rty konečně potkaly, bylo to něžné a hladové zároveň. Klára ucítila chuť vína, barvy a něčeho, co neznala, ale dávno si přála.
Těla se proplétala v měkkém křesle, šeptání střídaly vzdechy. Eliščiny ruce znaly každý záhyb ženského těla, jako by ho studovala celý život. Klára se nechala unášet, otevřená, rozechvělá, chtěná.
Když spolu ležely později, tělo na těle, Eliška jí šeptla do ucha:
„Takhle vypadá skutečné umění.“
