Nevěra... ze života
Čas nevrátím...tak proč se k tomu člověk neustále v myšlenkách vrací? Ten chlap mě jenom ničí. Bez práce, pije, nejsem s ním šťastná. Já už ten vztah začala zahazovat a nepřemýšlet, nesnažit se. Chtěla jsem být sama. Sama… No když pak člověk po tom všem potká někoho, kdo se zeptá jak se máte, jak se cítíte, jestli je všechno v pořádku…
Začala jsem cítit něco, co už strašně dlouhou dobu ne. Zájem, starost, rameno kde se můžu vypovídat a vyplakat se, i když ten člověk se mě většinu času snažil jen rozesmát. Cítila jsem se sním fajn, jako v nějaké jiné dimenzi. Když jsem byla s ním, bylo mi úplně jedno co se děje kolem mě. Takový pocit jsem nikdy neměla. Ty oči. Povahou, chováním, názory a oblečením mi šíleně připomínal přítele, jen on byl najednou víc.
Měl ty zbylé procenta, které mi chyběli. Byl najednou úplně dokonalý. Zamilovala jsem se, ale tak jako nikdy předtím. Všechno bylo najednou v pořádku. Aspoň na tu malou chviličku.
Najednou když jsem ho viděla, utápěla jsem se v jeho očích a nemohla se ho nabažit. Ale zároveň jsem se k němu pořád chovala se špetkou nějakého odpuzení.
Já ho nechtěla nechat odejít, ale sama jsem mu dávala najevo aby odešel sám. Hloupá ženská povaha… Obranný mechanismus nejspíš ještě pořád pracoval na tom, že jsem si slíbila, že nějakou dobu zůstanu sama. Když já ho ale opravdu milovala. Já ho chtěla. Vždy když mi byl poblíž, kalhotky jsem měla úplně promočené.
Ano podvedla jsem ho s Jirkou a zároveň jsem mu to i přiznala.
Ach bože ten sex, vím že s nikým jiným ten sex už takový nebude. Vzplanutí vášní, ten pocit, prostě to tak miluju. Nejhorší na tom všem je, že už mám vlastně chlapi dva… a ne, nechci už ani jednoho. Příteli jsem řekla, že se chci rozejít, zároveň jsem mu řekla všechno o Jirkovi. Najednou se změnil, začal o mě bojovat, nechtěl odejít.
Zamotala jsem se sama do situace, kde si připadám jako v nějakém divném romantickém filmu. Romány jsem nikdy nevyhledávala. Ale, že sama jednou zažiju takovouto situaci… nikdy mě předtím nenapadlo, že budu chtít odejít od muže, s kterým jsem vlastně už i chtěla zůstat a zestárnout někde v malém domečku na vesnici. I Když to nebylo dokonalé, věděla jsem a uměla si představit život s ním. Ten bezcitný stereotyp.
No ale co teď? Co mám dělat dál, chci vůbec o někoho z těch dvou přijít? Vždycky jsem si přála aby se přítel choval tak, jako se chová teď. Najednou asi dostal strach, že po těch letech opravdu odcházím.
Jeden je muž mého života, druhý je snad sex mého života... nebo sen? Co když se ale z toho snu už nechci probudit? No svým způsobem, není správné ale zůstat s někým, kdo má momentálně problémy se životem a já mu ještě ubližuju tím, že bych se měla rozejít?
Holka blbá...měla by si už konečně vybrat a určit si v životě hranice! Jenže, umím to?
Buď rozumná. Dal ti šanci, třeba se to zlepší. Už zase vídám tu cestu v těch starých kolejích. No jenže i přes všechno vyhýbání se Jirkovi...ho potkávám večer před bytem. Proč tam stojí? O co mu jde? Vždyť jsem mu řekla, že ho už nechci vidět.
Zaseknu se na místě a jen koukám. Nevím co říct. Pomalu jde směrem za mnou. Myšlenkou v hlavě se modlím aby se nepřibližoval, to brnění v těle, konečkách prstů, ty vibrace v kalhotkách jak se blíží víc a víc.
Stojí přede mnou, neříká nic. Ach bože, ty oči! Natahuje ruku a najednou mě hladí po tváři. Instinktivně nakláním hlavu do jeho dlaně. Jen na malou chvilku jsem zavřela oči a cítila zpět všechny ty pocity. Najednou mě držel pevně v náručí a já přitisklá k jeho tělu jsem jen cítila jeho vůni a brala si jí co nejvíc. Nohy jsem měla stisklé u sebe, úplně vlhká, úplně mokrá! A nepřídávalo tomu ani to, že jsem přes kalhoty cítila obrovský stopořený penis. Ach bože!
,,Co to má být?!,, Nechtěl mě pustit z toho sevření, jenže ten hlas znám až moc dobře. Otáčím se a tam vidím stát ho! Nevím co říct. Nechci zapírat své pocity, ty ovlivňovat neumím.
Najednou jsem cítila jen zimu a slyšela jak vítr kolem sičí...
