Nenávidím své oblečení

Už je podzim. Nejvíce to pociťuji na tom, že odcházím do práce za tmy a za tmy se také vracím zpět domů. Na konci každého dne se nejvíce těším na to, až přijdu domů a shodím ze sebe všechny pracovní problémy a konečně budu moci být sama sebou. Aspoň na chvíli.

Obvykle začnu hned v předsíni. Rozvážu boty, sejmu je z chodidel a užiju si ten první drobný pocit svobody. I když to jsou kvalitní a pohodlné polobotky, tak po celém dni, kdy je musím mít na nohou, se opravdu nemůžu dočkat jejich sundání. Ponožky musím přímo sloupnout. Je to ponižující, nebo ne? Fakt, že se mi potí nohy?

Dalším krokem je odhození kabelky na židli, sundání kabátu, šály, svetru... Bez ostychu se rovnou svlékám. Bydlím sama, a tak mě nemá kdo komandovat o vhodnosti domácího oděvu.

Podprsenka musí být výmysl mužů pro trestání žen. Vypadá dobře i mi sedí, ale prostě celý den mít kolem sebe kus pružné krajky? To na kůži zanechá stopy.

Kalhotky nejsou o nic lepší. Na krajky jsem v pracovní dny už naprosto zanevřela a zůstávám věrna svým bavlněným kouskům. Seděli jste někdy na kusu polyesteru přes osm hodin?

Konečně jsem nahá. Je to opravdu úleva. Myslím, že nenávidím své oblečení.

Mojí největší fantazií je nikdy nemuset chodit oblečená. Žít v dokonalé utopii, kde by nikdo nenosil oblečení. Nebyli by lidé šťastnější? Neřešit módní trendy, neposuzovat se podle oblečení, ale čistě podle toho, jaký kdo je?

Nahota je přece přirozená. A kdo vlastně určil, že je to něco nevhodného?

Bohužel vím, že se ráno budu muset zabalit do vrstev látky. Alespoň si budu všechny představovat nahé...