Na kolena
Stál ve dveřích, s očima sklopenýma k podlaze. Už jen to, jak dýchal, ji pobavilo. Tichý, mělký dech. Strach, napětí, touha. Skoro slyšela, jak mu srdce tluče o žebra.
„Zamkni za sebou.“
Jeho ruce se chvěly, ale poslechl. Ani se jí nepodíval do očí – dobře věděl, že nesmí. Zůstal stát, jako pes čekající na pokyn. Byl vycvičený. A přesto vždycky potřeboval připomenout své místo.
„Na kolena.“
Svalil se dolů bez protestu. Dlaňmi se opřel o studenou podlahu. Už v tu chvíli měl na kalhotách mokrou skvrnu. Ubožák. Vzrušený jen z jejího hlasu. Usmála se.
Pomalu si sedla na pohovku. Přehodila nohu přes nohu, kožený korzet jí stahoval pas, až se jí mezi prsy dalo číst — a on by tam četl všechno, kdyby směl vzhlédnout. Ale nesměl.
„Vysvětli mi, proč máš beze mě orgasmus,“ řekla klidně. Chvíli mlčel. Pak zašeptal:
„Zklamal jsem Vás, paní. Byl jsem slabý.“
„Slabý?“ zopakovala posměšně. Vstala. Do ruky si vzala rákosku. Dlouhá, pružná, zanechává krásné čáry. „Slabí si zaslouží trest.“
Přistoupila k němu zezadu. Švihla. První rána dopadla přes kalhoty. Prudce zasykl, ale nevydal jiný zvuk. Druhá rána — silnější. Pak třetí. Čtvrtá. Kalhoty mu stáhla ke kolenům. Bylo to směšné — tvrdý, pulsující, zoufale nadržený. Tím víc si zasloužil být ponížen.
„Za každou kapku, co sis bez dovolení pustil, bude jedna navíc.“
Zvedla mu bradu rukojetí rákosky. Zadívala se mu do očí. Byly vlhké. Pokorné. Přesně tak to měla ráda.
„Dnes tě nelíbám. Dnes tě lámu.“
Další rány. Přes stehna, zadek, až k zrudnutí. Sykal, škrábal podlahu, ale ani jednou neřekl dost. Dobře vychovaný otrok. Na konci se už jen chvěl a slzy mu kapaly na parkety.
Přiložila mu dlaň na zátylek, stiskla.
„Děkuješ?“
„Děkuju, paní,“ zasípal.
Přiklekla k němu a pošeptala mu do ucha: „Zítra začneš znova. A bude to horší. Protože já tě nikdy nenechám zapomenout, že jsi můj.“
