Na kolena
Vešla do místnosti, její podpatky tiše klaply o dřevěnou podlahu. Byla dokonalá - vysoká, sebevědomá, s pohledem, který nedával prostor ke zbytečným otázkám. Posadila se do křesla a pomalu si přehodila nohu přes nohu.
„Čekáš na něco?“ naklonila hlavu ke straně a sledovala ho.
Neodpověděl hned. Ne proto, že by nevěděl, co říct, ale proto, že slova byla zbytečná. Jeho pohled sklouzl k jejím nohám – dlouhým, elegantním, obepnutým v temně černých punčochách. Lodičky s tenkým podpatkem zdůrazňovaly ladnost jejího pohybu. Přesně věděla, co s ním dělá.
Pomalu si sundala jednu botu. Prsty v punčoše se lehce pohnuly, jako by se protahovaly po dlouhém dni. Viděl tu něžnou křivku, dokonalý oblouk jejího chodidla, a najednou měl pocit, že mu hoří krev v žilách.
„Na kolena,“ řekla jednoduše.
Poslechl.
Byl jí blíž. Cítil teplo její kůže, když mu jemně přejela špičkou nohy po tváři. Svaly v jeho těle se napjaly, jak se mu v žilách rozlila směs touhy a podřízení.
„Líbí se ti?“ její hlas byl klidný, téměř pobavený.
„Ano,“ vydechl.
„Tak to dokaž.“
Nebyla to výzva. Byla to výzva a příkaz v jednom. Přitiskl rty na její chodidlo, pomalu a s oddaností, kterou v něm probouzela jediným pohybem. Byla měkká, teplá, voněla směsí jejího parfému a něčeho, co bylo jen a jen její.
Cítil, jak se její svaly lehce pohnuly, když mu nechala více prostoru k uctívání. Jemně přejel jazykem přes její klenbu a slyšel, jak se zhluboka nadechla. Možná to bylo uspokojení, možná jen očekávání.
Druhá bota dopadla na podlahu vedle něj.
„Pokračuj,“ pobídla ho tiše.
Prsty vklouzla do jeho vlasů a lehce ho zatahala. Věděla, jak ho vést, jak ho nechat toužit víc a víc. Její chodidla byla jeho vesmírem, její spokojenost jeho jedinou odměnou.
A on věděl, že by na kolenou vydržel celý život, kdyby mu to dovolila.
