Můj majetek, moje pravidla

Stál přede mnou nahý, s rukama za hlavou. Oči sklopené, tělo napjaté. Přesně jak jsem chtěla.

„Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se ledově.

„Jsem tvoje hračka, Paní.“

„Správně.“

Pomalu jsem přešla k němu a přejela jezdcem rákosky po jeho stehně. Zachvěl se. Měla jsem chuť ho zlomit. Přinutit ho zapomenout, že byl někdy něco víc než můj osobní nástroj pro rozkoš.

„Dnes nebudeš mluvit, nebudeš vzdychat, nebudeš žadonit. Budeš jen snášet. A poslouchat.“

Přikývl.

Svázala jsem mu ruce za zády a prudce ho přitiskla ke stěně. Bez varování jsem ho začala hladit. Dlouhými, majetnickými tahy. Hrubě. Tvrdě. Každý dotek byl výsměch jeho slabosti. A on to miloval – i když se třásl ponížením.

„Tohle tě vzrušuje?“ zasyčela jsem mu do ucha, zatímco moje ruka objela jeho klín.

„Ano, Paní…“ vydechl, ale okamžitě si skousl ret, jak si vzpomněl, že nesmí mluvit.

Zatáhla jsem ho za vlasy a srazila na kolena. „Moc řečí. Tak teď si to odpracuješ. Až skončím, budeš prosit, abych tě ještě ponížila.“

Donutila jsem ho sloužit mi ústy, zatímco jsem se mu posadila na obličej jako bohyně. Dusil se mou touhou, ale neodvážil se couvnout. Moje rozkoš byla jeho jediný smysl života.

Pak přišla odměna. Tvrdá, nekompromisní… pronikla jsem do něj připínákem, pomalu, krutě a hluboko. Každý jeho sten mě rozpaloval ještě víc. Jeho tělo patřilo mně. A dnes jsem s ním zamýšlela naložit bez slitování.

„Řekni, komu patříš.“

„Tobě, Paní. Jen tobě…“

A já ho zlomila s úsměvem. Protože právě takhle to chtěl. A já taky.