Moje první hrátky s balónkama

Vždycky jsem měla za to, že balónky jsou jen na oslavy, nebo pro děti na hraní. Až tady na Kalhotkomatu jsem zjistila, že tomu tak vlastně vůbec není.

Párkrát do roka mi přišla do chatu zpráva, jestli bych nenatočila něco s balónkama. Pro mě to však byla jedna velká neznámá. “Co? Proč? Nechápu.”

Až když jsem začala chápat, že to nejsou jen vtipálci, kteří se snaží zaujmout, ale opravdu chlapi, kterým se tohle líbí, postupně mě to nahlodávalo. Co kdybych to taky vyzkoušela?

Střídaly se ve mě pocity: “Když já se bojím, to bude děsná rána. Vyděsím všechny sousedy. Ještě na mě začnou zvonit, bouchat a strachovat se, co se děje. Nebo že bych to přeci jen zkusila? Co se může stát? Vždyť jde prostě jen o balónek. To přece nemůže být tak strašné. Nebo jo? Zvládnu to vůbec prasknout? Co když někomu odkývu video, ale ve finále zjistím, že to nezvládnu prasknout? Ale vlastně bych to zvládnout mohla. V dětství jsme taky hráli hry, kdy se balónek přivázal k noze a úkolem bylo rozdupnout balónky ostatních. Ale vždycky to byla strašná děsivá rána. Nevím, no.”

Jednoho dne, když mi zase přišla zpráva se žádostí o balónkové video, opět jsem to nechala otevřené. Možná někdy něco natočím, možná ne. Prostě k tomu musím nějak sama dospět. Čekám, až přijde ta pravá chvíle.

I když jsem žádné video neodkývala, o několik dní později jsem úplnou náhodou procházela v obchodě okolo regálu s balónkama. Hmmm, koupit, či nekoupit? Však to stojí pár korun, tak proč ne. O nic nejde. Hodila jsem je tedy do košíku.

Ale to bylo vše, co jsem udělala. Dorazila jsem domů a zase se na to na pár měsíců vyprdla. Vždycky jednou za čas, když jsem na ně náhodou při uklízení narazila, tak jsem zvažovala, jestli do toho jít, nebo ne.

Reálně tahle promýšlecí a odkládací fáze u mě trvala asi tak dva tři roky.

Když tu najednou… Jednoho rána jsem se vzbudila s velkou chutí rozdupnout nějaký balónek. Netuším, kde se ta chuť vzala, ale měla jsem pocit, že teď nastal ten pravý čas. Teď je ten den, kdy se cítím rozhodnutá a připravená do toho jít.

Zespodu šuplíku jsem vyhrabala už dávno zakoupené balónky, nachystala jsem si pár věcí, které by se třeba mohly hodit a zapla jsem natáčení.

Opatrně jsem se pustila do nafukování a nejistě přemýšlela, jestli ho mám radši nafouknout míň, nebo víc, protože jsem se bála té hlasité šlupky, kdyby mi náhodou praskl u pusy.

Raději jsem ho ale na první pokus udělala takový menší. Zavázala jsem ho, pustila se do jemného promačkávání a postupně začínala přidávat na intenzitě. Mačkat víc a víc.

(Pokud chceš autenticky vidět, jak to vypadalo, tak u mě v nabídkách najdi video s názvem: “Hrátky s balónkama 001”, případně ho mám i v balíčku: “7 videí: Hrátky s balónkama”. Tohle video zachycuje mou úplně první zkušenost.)

Hmm, to je dobrý. Po kratším promačkání jsem si balónek zasunula mezi stehna. Začala jsem je svírat k sobě. Zkoušela jsem postupně, co vydrží. Když tu najednou: “Booom.” - to byla šlupka, až jsem z toho nadskočila.

Ale současně mě to nadchlo takovým způsobem, že jsem se hned vrhla po dalším balónku, abych to mohla zažít znovu. Nafouknout, zavázat, pomačkat, zasednout, pošlapat. První jsem myslela, že si natočím jedno video a dobrý. Ale chytlo mě to takovým způsobem, že jsem se natahovala pro další a další balónky a neustále stupňovala, co s nimi provedu. Jak si poradí s vidličkou? Nožem? Dildem? Podpatkama? Reálně jsem si to užívala, protože tohle je fakt zábava, takhle drtit balónky. Zkoušet, co vydrží. Pohybovat se na hraně toho napětí, kdy ten balónek asi praskne a já nadskočím leknutím.

Ponořila jsem se do toho takovým způsobem, že jsem jen tímto hraním si s balónkama strávila něco přes hodinu. Ale stálo to za to. Jediným mínusem je pak uklízet ten bordel. Miniaturní útržky balónků jsem pak nacházela úplně všude.