Moje hračko, mlč
Byl už na místě, klečel přesně tak, jak mu řekla. Nahý, s hlavou skloněnou, oči zabořené do podlahy. Z každého póru jeho těla sálalo napětí – směs strachu, chtíče a oddanosti. A ona si to vychutnávala.
Pomalu prošla kolem něj, na podpatcích, každý krok jako úder bičem. Její černé šaty hladily boky a zvýrazňovaly její nadvládu. Zastavila se u něj a mlčela. Dlouho. Až se začal chvět.
„Už ses vzrušil jen z mý vůně, viď? Ubožáku…“ zasmála se chladně. „Celý den sis představoval, jak tě budu dneska ponižovat. A víš co? Přesně to dostaneš.“
Chytla ho za bradu a zvedla mu hlavu. Jeho oči se třásly touhou. „Podívej se na mě. Ne, ne tak! Podívej se jako pes, co prosí o zbytky ze stolu. Přesně tak…“
Pak si sedla na trůn – elegantní černé křeslo, stvořené pro božskou vládkyni. Roztáhla nohy. Bez jediného slova. On věděl, co má dělat – plazit se k ní. Tvář mu hořela hanbou, ale přitom ho každé její pohrdavé gesto vzrušovalo víc než roky porna.
Když byl dost blízko, přitiskl rty ke krajce jejích kalhotek.
„Zastav,“ řekla ostře.
Ztuhl.
„Myslíš si, že si zasloužíš mě lízat? Ty? Nic? Jen proto, že ses celý týden choval jako poslušná děvka? To je tak roztomilé.“ Natáhla nohu a silou mu přitiskla podpatek ke krku. „Budeš mi děkovat, že tě vůbec nechám dýchat stejný vzduch, jaký já voním.“
Pak si ho vzala. Tvrdě. Bez slitování. Použila ho jako nástroj – jeho ústa, jazyk, ruce, celé tělo. A při každém vzdechu mu opakovala:
„Nikdy nebudeš milenec. Jsi jen moje špína. Hadra. Naplňuju si potřeby na někom, kdo nemá žádnou důstojnost.“
Když se jí konečně podařilo dojít k rozkoši, ani se na něj nepodívala. Jen se zasmála.
„A teď… ukliď ten bordel, co po mně zůstal. Jazykem.“
A on? On byl v extázi. Ponížený, zničený… ale šťastný. Protože byl tam, kde vždycky chtěl být – na dně. Pod jejíma nohama
