Letní bouře
Vzduch byl těžký a voněl horkým asfaltem smíšeným s příchodem deště. Stála u otevřeného okna, vítr si pohrával s pramínky jejích vlasů a na rozpálené kůži cítila první chladivé kapky. Byla tichá, zamyšlená, ale když se za ní objevil, nemusela se otáčet, aby věděla, že tam je.
Necítila jen jeho přítomnost – cítila ho celým tělem. Horký dech na šíji, lehký dotek prstů na svých ramenou. Nechal je tam spočinout, jen na zlomek vteřiny, než jí bříšky prstů přejel po paži až k zápěstí. Její pokožka se zachvěla, stejně jako vzduch, který těsně před bouří ztěžkl napětím.
Otočila se k němu, pomalu, jako by ten okamžik chtěla natáhnout. Jejich pohledy se střetly – v jeho očích bylo cosi neodolatelně dravého, ale zároveň jemného, jako když se plamen dotkne hedvábí.
„Bouřka,“ zašeptala.
„Já vím,“ odpověděl a prsty jí přejel po linii čelisti.
Nepospíchal. Jeho dotek byl tichý příslib, který se rozléval po jejím těle jako ozvěna v bouřkovém nebi. Její rty se pootevřely ve ztichlém očekávání, než se konečně setkaly s jeho. Nejdřív jen letmo, ochutnávajíce se navzájem, ale pak polibek prohloubil, pomalu, s jistotou, jako by měl nekonečně času.
Déšť venku zrychloval, kapky bubnovaly na parapet, ale ona vnímala jen jeho – jak ji tiskne k sobě, jak jí konečky prstů klouže po páteři dolů, jak ji jeho teplo obklopuje jako sametová noc. Přitiskla se k němu víc, její tělo hledalo jeho stejně neodbytně jako země čekající na první dotek deště.
Venku se nebe roztrhlo v blesku světla. A uvnitř? Tam už dávno bouře začala.
