Letní bouře
Všechno na něm mě přitahovalo. Ten kluk s rozcuchanými vlasy, se smíchem, co zněl jako letní hudba, a s očima, které mě propalovaly, kdykoli jsem se k němu jen přiblížila. Bylo to nevyhnutelné – věděla jsem, že jednou budeme sami, že jednou mezi námi všechno exploduje. A ten večer konečně přišel.
Déšť bubnoval na střechu chaty, bouřka se valila nad lesem, a my dva jsme zůstali uvěznění uvnitř. Uvnitř té malé místnosti s rozvrzanou postelí, která se mi zdála najednou mnohem měkčí, než když jsem si na ni házela svůj batoh.
“Jsi celá mokrá,” poznamenal, když se na mě podíval. Triko se mi lepilo k tělu, vlasy se mi kroutily do divokých vln. Cítila jsem, jak se mi zvedá hruď, jak mě polévá horkost. Ale nebylo to z té bouřky venku.
Stál blízko, tak zatraceně blízko, že mi jeho dech šimral kůži. Vzduch mezi námi byl těžký, nabitý elektřinou stejně jako nebe venku. Neřekl nic, jen mi přejel palcem po rtech. A já se neovládla. Vrhla jsem se na něj.
Bylo to nenasytné, horké, dravé. Tiskl mě ke zdi, ruce mi bloudily po zádech, po bocích, po stehnech. Rty měl hladové, jazykem mě pokoušel, až se mi podlamovala kolena. Bylo to poprvé – a přesto se mé tělo chovalo, jako by ho znalo odjakživa.
“Jsi si jistá?” zachraptěl, když mi stáhl promočené triko a podíval se na mě tak, až se mi sevřelo břicho.
“Ještě nikdy jsem si nebyla jistější,” odpověděla jsem a stáhla ho k sobě na postel.
A pak už nebylo nic, jen doteky, zrychlené dechy, tiché stenání, zvuk bouře, která se rozléhala celou krajinou. A uprostřed toho všeho my dva – splétající se v těle i duši, v tom nejbouřlivějším a nejkrásnějším okamžiku mého života.
