Královna si tě vezme po svém

Otevřela jsem dveře. Pomalu, potichu, ale on už čekal. Přesně tam, kde měl – na kolenou, s hlavou sklopenou, nahý, jen s obojkem kolem krku. Ruce spoutané za zády, přesně tak, jak jsem ho naposledy nechala.

Dýchal tiše, nervózně. A já už v ruce držela svoje kalhotky. Béžové, bavlněné, trochu vlhké, trochu zapocené. Nosila jsem je dva dny. A schválně si je před spaním nevzala dolů. Chtěla jsem, aby v nich zůstalo všechno – moje vůně, moje sekrety, moje rozmary.

„Hlavu dolů,“ řekla jsem. „Dneska se budeš dívat jen na moje nohy.“

Došla jsem až k němu. Pomalu jsem si rozepnula přezky na botách a nechala je spadnout na podlahu. Pak jsem mu bosou nohou přejela po zátylku. Chvěl se. Konečky prstů jsem mu jezdila po páteři, po jeho ponížení.

Klekla jsem si k němu, zastrčila mu kalhotky do pusy. Věděla jsem, že cítí, jak jsou teplé, vlhké, že každé nadechnutí je jako facka vůní. Moje vůně. Moje šťáva.

„Dýchej. Pomalu. A s vděčností.“

Pak jsem mu je z pusy vytáhla a přešla za něj. Sedla jsem si na něj jako na židli, nohy pohodlně přes jeho záda. A zatímco jsem se opírala o jeho tělo, přejížděla jsem si chodidlem po tváři. Moje paty byly trochu špinavé – chodila jsem schválně bosa po dlažbě. Chtěla jsem, aby věděl, co všechno na sobě má.

„Víš, co si zasloužíš? Nic jiného než to, co mi spadne z těla.“

Vytáhla jsem z tašky další kalhotky. Černé, krajkové, trochu silněji načichlé. Položila jsem mu je na zátylek.

„Vyber si. Tyhle sníš. Nebo si vezmeš zpátky ty první – do pusy, dokud neusneš. A ráno je budeš mít přilepené na tváři.“

Nepromluvil. Jen zakňučel, jako zvíře. Přitiskla jsem mu kalhotky na nos a přitom mu přejížděla chodidlem po rtech.

„Moje vůně, tvoje modlitba. Moje nohy, tvůj smysl života.“