Koho vezmu do Netheru
(pokud chápeš, jak to myslím)
Tohle není obyčejná erotická povídka. Tohle je pro hráče. Pro ty, co ví, jak postavit portál z obsidiánu naslepo, co znají zvuk skeletona dřív, než ho vidí, a co si umí představit, co všechno by šlo dělat s lávou... i bez kbelíku. Jestli ti slovo „Nether“ evokuje jen červenou barvu a ne něco hodně horkýho – možná tenhle příběh není pro tebe. Ale jestli víš, co myslím... tak se připoutej. Čeká nás jízda do jiné dimenze. 😉
Byla to jen nevinná LAN párty. Aspoň to jsem si říkala, když jsem otevřela dveře a uviděla, jak se kluci rozvalili na gauči s notebooky na klíně a Red Bullem v ruce. Mezi nimi i on — Michal. Ten, co ve hře vždycky vyniká. Ten, co mi včera v chatu poslal "chceš jít do Netheru? 😉". Věděla jsem, že to není jen herní nabídka.
V místnosti bylo dusno. Ne jenom kvůli vyhřívaným počítačům, ale i kvůli tomu, jak se na mě díval, když jsem se k němu naklonila, abych viděla jeho obrazovku. Měla jsem na sobě krátké šortky, které mi záměrně lehce odhalovaly zadeček, a tílko, co se těsně drželo mé kůže. A on? Věděl to. Každým pohledem si mě pomalu scanoval, jako kdyby hledal diamanty.
„Tak co,“ zašeptal mi do ucha, „půjdeš se mnou do Netheru?“
Usmála jsem se. „Jestli mě tam necháš stavět, tak možná...“
Zbytek skupiny byl zabraný do PvP boje, takže když jsem ho chytla za ruku a odtáhla do vedlejší místnosti, nikdo si ničeho nevšiml. Teda možná kromě Petra, co se na nás jen škodolibě podíval a pokračoval ve stavbě své farmy.
Dveře zapadly.
„Myslíš, že zvládneš být moje soukromá blaze rodina?“ zavrněla jsem a přitiskla se na něj. Rukama mi zajel pod tílko, jako kdyby právě našel vzácnou truhlu plnou pokladů.
„Chci tě očarovat... na Fire Aspect...“ zachraptěl, když jsem ho políbila a stáhla ho na postel.
Byla to výbušná směs – jako když odpálíš creepera přímo v base. Jeho prsty se mnou klouzaly, jako kdyby stavěl hladkou cestičku z obsidiánu, pevnou, ale vzrušující. Každý můj vzdech byl jako achievement: „Hot Stuff“, „Monster Hunter“, „Getting an Upgrade...“
A když do mě konečně pronikl, připadala jsem si, jako bych skutečně vstoupila do Netheru – horko, plameny, vzrušení a totální ztráta kontroly. Jeho pohyby byly rytmické, přesné. Těžko říct, jestli to bylo díky jeho PvP skillům, nebo jestli mě zkrátka jen uměl ovládat jako klávesnici.
Když jsem se zvedla zpocená, roztřesená, ale šťastná, podíval se na mě a zašeptal:
„Tak co… vezmeš mě příště i do Endu?“
