Kariéra

Fabrika. Je to již patnáct let, co jsem odešel z fabriky. Ranní, odpolední, noční a pak znova a znova. Náplň práce? Být tam. Vrchol dne? Jídlo v ešusu a sprcha. Opravdoví gurmáni ze šichty by řekli, že nejlepší bylo rizoto. Prý toho sýra co tam dávají... Turek do skla, dvakrát zalitý, aby nepálila žáha, dvě kostky a smetánka v prášku. No hotový Michelin. Těch knížek co jsem tam přečetl. Když jsem šel naposled za tím starým, bachratým komoušem, který bůhví proč, pořád dělal vedoucího provozu, zeptal jsem se ho, kdy už mě konečně někam posune. "Pane kolego..." mocně nasál ze své levné cigarety a vyfoukl hustý dým. "...nesmíte být tak hr. Je tu spousta kvalitnějších lidí než jste vy a jsou tu mnohem, mnohem déle..."nepodíval se na mě ani koutkem oka a dělal, že něco hledá v tom bordelu na stole. "Ale já jsem si kvůli tomu udělal školu a vy jste říkal..."pokoušel jsem se trochu prosadit. "Co? Co jsem říkal? Víte mladý muži, tady jste v jedné z největších továren v kraji. Pracuje tu více jak patnáct set lidí. A nejmíň dalších patnáct set tam venku před branou čeká. Myslíte si, že tady někoho zajímá ten vaše vzdělávání?" Teď už se na mě podíval a neskrýval své pobavení. "Aha? Tak to jsem nevěděl. A víte co? Dost jsem o tom přemýšlel a... chtěl bych si vzít ode dneška dovolenou. A pak už se nevrátím. Tímto vám oznamuji, že dávám výpověď. Taky bych totiž mohl čekat do konce života, že?". Zrudl. Takhle s ním asi ještě nikdo nemluvil. Každý z něj byl podělaný strachy. Když se rozčílil dokázal stáhnout cigáro na dva nádechy a řvát tak, že se nemusel vymetat fabrický komín. Ale já se z tebe neposeru. Típl polovinu cigarety, do plného popelníku. "Jak myslíš. Přemlouvat, tě nebudu?" Ve dveřích jsem se ještě otočil a chtěl jsem si naposledy ulevit. "A víte co vám řeknu, pane v e d o u c í...!" Podíval se na mě přes své silné dioptrické brýle, jako na nějakého otrapu. "Co mi řekneš synku?" Spolkl jsem to. "Mějte se tu hezky a ať se vám daří" usmál jsem se na něj mezi dveřmi a odešel. Dlouhá chodba byla naštěstí prázdná. Emoce mohly ven. "To je čurák!!!!"

Přechod. Tak jak se pomalu vlekl život ve fabrice, tak teď nabral obrátky. Vzali mě do jedné firmy, ať prý dohlídnu na jednu zakázku na Slovensku. Tajností kolem toho bylo, jako kdyby stavěli atomový reaktor. Nějaká zakázka pro slovenskou armádu, kdesi u Zvolena. Byli jsem tam samí Češi i z ostatních firem. Každý večer stejný. Hospoda, pivo, borovička, sbalit nějakou holku, zašukat si a ráno na novo. Někdo řešil stres chlastem, někdo koksem, někdo děvkama. Někdo stihl kombinovat všechno najednou. No hotová Sodoma. Jednou jsme se vsadili, kdo dá holce za sex míň peněz. Vyhrál to jeden borec z Liberce. Za deset euro mu ho slečna vykouřila na hajzlu v hospodě. Prohrál jsem to já. Mladá polocigánka, co jsem v tom rauši sbalil na chodníku před knajpou, mi ho měla vykouřit v autě za pět euro!!! Nakonec jsem ji dal sto. Bylo mi ji strašně líto. Byla fakt nádherná, ale neměla přední zuby. Prý jí je vyrazil fotr pažbou brokovnice. "Vítajtě na Slovensku!!!"

Firma. Trvalo to tři roky, než jsem nastoupil do firmy, kde mi konečně dali šanci, na nějakou osobní kariéru. Ale musel jsem si prošlapat, pěkně zespoda. Dělník, řidič, stavbyvedoucí, vedoucí střediska... Šéf si mě oblíbil. Ani nevím proč? Možná proto, že jsem mu nelezl do prdele jako ostatní. Makal jsem. Nikdy jsem neřekl, že něco nejde, že nemám čas, že chci peníze navíc. Byl jsem od začátku k vedení loajální za tu příležitost. Začínal jsem od píky a teď jsem pravá ruka ředitele. Dělám prakticky všechno. Špinavou i čistou práci. Platí mi za mlčení i mluvení. Když chtějí "něco zařídit", dají to mě. Když chtějí někoho vyhodit. Řeknu mu to já. Když je někde průser, pošlou tam mě. Občas zajedu na nějakou stavbu, jestli je vše OK. Na telefonu jsem 24 hodin denně. Šéf mi platí za to, že vyřeším problém, průšvih, megaprůser. Prý krizový manažer. Spíš děvka pro všechno. Smlouvy, dohlídnout na "citlivou" zakázku...Vždy ve vší slušnosti. Korektní jednání. Ale znám i lidi, co v rukavičkách nepracují. Ne, nejsem v kolektivu oblíbený. Prý jsem neskutečný hajzl a kariérista. Ano jsem. Ale dostávám za to prachy, o kterých se někomu ani nesní. A závist je mocná zbraň, když chcete zakrýt vlastní neschopnost. Obzvlášť v téhle zemi, kde má pomluva obrovskou tradici. Něco jako Velikonoce.

Karel. Málokdo umí spočítat statiku mostu, střechy stadionu nebo průmyslové haly, tak rychle jako on. Slizký jako slimák v záhonu. Jeho infantilní vtipy po ránu, mě vždycky spíš dojmou. Jeho první zkušenost s ženskou byla, když po jednom hasičském plese, vylitý jako váza, upadl na paní primářku špitální rehabilitace. Devadesát pět kilo živé váhy. Před stykem s Karlem měla devadesát čtyři. Karel byl totiž do plesu panic. Mají spolu syna, nebo dceru? Už nevím. Rozrazil dveře do mého kanclu bez klepání a vypadal, že právě uviděl Ježíška. "Viděl si to. Sakra viděl si to? To je kost. Tý vole, ta by chcala na vrták" barvitě mi popisoval novou kolegyni, kterou jsem ještě neměl tu čest poznat. Prý nová asistentka. Koho? "Karle u mě se klepe na dveře" pokusil jsem se mu osvěžit základy slušného chování. "Ještě že je v pátek ten večírek. No tý vole, o je kost. Tu v pátek vojedu, uvidíš!" Karel cítil svou šanci. Tak pokud bude mít nová kolegyně fetiš na pánská podpaždí, šanci určitě má. Dokonce si na to koupil v Tescu novou košili. Chodil v ní už od pondělí. Ještě deset minut barvitě popisoval, co všechno s tou novou kolegyní udělá. Anál samozřejmě nechyběl. Anál je Karlův sen.

Pátek. Od oběda už nikdo nepracuje. Někteří si dali panáka už na snídani. Večer je přece ta oslava, bůh ví čeho a koho. Kolem čtvrté už někdo zvracel na záchodě. Vůbec se mi tam nechce. Stejně se se mnou nikdo nebude bavit. Nejsem majitel aby mi lezli do zadku a než by riskovali, že mi něco prozradí ze svého zákulisí, tak raději mlčí. Ale stejně tam půjdu. Ať si nemyslí, že jsem takový nabob, že ani nepřijdu na "jejich" oslavu. Vypadnu brzo, doma si dám víno, Cat Stevens a pes mi udělají společníky.

Večírek. Klasika, utvořili se skupinky podle věkových kategorií a témat. Hlouček 20-30 let. Mistři, stavbyvedoucí, parťáci. Téma debaty je podobné jako na předchozí sedánce. Tuning přední kapoty Volkswagenu Golf třetí generace. Bože, jak někdo může vrážet prachy do takové plečky? "...v Polsku za to dám desítku, tady tak patnáct...". Věková kategorie 30-40. Většinou ženy "...a naše malá Terezka to tak krásně zazpívala. No já jsem úplně brečela. Počkej ukážu ti to. Kde to jenom mám? Jo tady. Ne to je Milan s Kubou. Jo tady to je, hele. Pustím ti to od začátku, sleduj..." A pak je ten zbytek. 40 až černé uhlí. Kategorie přesně pro mě. Naše paní účetní (černé uhlí) s novou parukou a parfémem těžkým jak kovadlina. V chumlu ostatních dam vysvětluje recept na svůj jablečný štrůdl. No konečně zajímavé téma. "...ty hrozinky musíte nejdřív namočit..." Chtěl jsem se vmísit do hovoru. Raději jsem měl držet hubu. "Aha, tak proto vždycky chutnají jak namočené?" Trapné ticho ukončila až kolegyně Jana, která si jako jediná konečně všimla, že nemám v ruce žádné pití. Po dvou dětech by těma kozama nakojila v poločase FC Barcelonu. "Dáš si pivo, nebo rovnou panáka?" mrkla na mě. "Dal bych si nějaké víno, jestli máš v nabídce?" Jana přejela pohledem všechny láhve na baru a zajásala. "Je tu nějaké červené, dáš si?" výborně červené mám rád. Vzal jsem si skleničku a Jana mi otevřela lahev. Šroubovací uzávěr na Svatovavřineckém zvládla i ona. Že jsem se raději nevymluvil na auto. U tohoto vína aspoň nemusíte přemýšlet o ročníku. Jsou všechny stejně odporné. "Tak na zdraví". Karel začal něco vyřvávat. Někdo zahvízdal a nastalo divné ticho. Přišla nová kolegyně. Karel ji vodil kolem stolu a představoval ji žoviálně všem, jako kdyby to byla jeho sestra. "Tereza, Milan, Tereza, Honza říkej mu Hanzi, Tereza, to je náš Toníček ajťák..." Po pěti minutách představování, si nemohla zapamatovat ani jedno jméno. "Á, tady ho máme. To je Tereza, představím vás" Nemohl jsem uvěřit svým očím. Byla nádherná. Připomínala mi moji první lásku ze střední. Modelka, dokonalá postava, přírodní blondýna, vlasy krásně upravené, modré oči, dokonalé nohy. Ženské přestaly řešit své děti, koláče, manžely a koukaly beze slova na toho anděla. "Ahoj, já jsem Tereza" Snažil jsem se skrýt svůj údiv. Ale moc mi to nešlo. Zamiloval jsem se v pěti sekundách. "Těší mě" podal jsem ji ruku a jemně stisknul. Nádherná vůně. Miluju, ženy které si umí vybrat správný parfém. Oba jsme si upřeně hleděli do očí a mluvili jsme mezi sebou pohledem. "Miluju tě, jsi nádherná". Na chvíli mi připadlo, že i ona mi tím pohledem odpovídá. Zasedačkou se ozval křik. "Posledních patnáct piv v bečce!!! Dáme si nějaké panáky!!!"

Bože hlavně to ne. DJ Tonda osolil reproduktor a holky začaly pařit na Petra Nagyho a jeho "Aj tak jsme stále frajery". Panáky Hanzovi hruškovice byli cítít všude. Ploužáky. Někdo zhasl pár světel. Tuším kdo. Janek Ledecký začal proklínat. "Tančíš" zeptala se mě Tereza. Díval jsem se jí do očí a něco jsem blábolil. Proboha proč jsem si s ní nezatančil? "Ne, já...netančím, promiň, neumím to, je mi to blbé se takhle..." Vběhl mezi nás Karel. Rozesmátý jako měsíc z pátého piva a hruškovice. "Ale já tančím Terezko. Smím prosit?"

Venku jsem čekal na taxíka a kouřil cigaretu. Jsem vůl. Tohle jsem podělal. Doma mi Cat Stevens hraje mou nejoblíbenější Father and Son. "Nekoukej tak na mě, dám si ještě kapku vína. Jsi můj pes ne stará!"

Pondělí. Šéf přijíždí před firmu svým týden starým GLE. Při pohledu z okna nemůžu uvěřit svým očím. Asi někde po cestě potkal Terezu, tak ji svezl. Přece by?...Né? Vždyť má ženu a tři děti. Teda už velké, ale...? Potkal jsem je oba na chodbě. "Šéfe dobré ráno, můžu na slovíčko? " koukal jsem na ty dva jak blázen. "Stejně jsem s tebou chtěl mluvit. Už se znáte s Terezou?" Co má tohle být? Vždyť ona se ho drží za ruku? "Ano už jsem, v pátek na večírku..." Tereza se na mě podívala, ale už jsme nemluvili pohledem. Dívala se na mě, jak na svého pucfleka. Šéf vypadal jako tetřev při tokání. Evidentně si tohle chtěl užít. Který chlap by si to nechtěl užít? "Tereza je moje nová...asistentka. A.." místo dalších slov ji políbil na líčko.

Seděl jsem v kanceláři jako opařený. Tohle se mi zdá. Ten starý jezevec si nabrnknul tuhle kost? Vždyť měl loni šedesát? Karel si z mého poučení nic nevzal. Zase vešel do mé kanceláře bez zaklepání. "Ses v pátek nějak rychle vypařil. Hele ta Tereza? No tý vole! Myslím, že mám fakt šanci. Asi ji brzo vojedu. Tančila semnou celý večer". Z jeho košile by se dal vyčíst páteční jídelníček. "Karle já být tebou, tak do toho rozhodně jdu. Dneska jsem ji potkal a ptala se po tobě...".