Jsi jen můj
Klečíš na chladné podlaze, oči sklopené k zemi. Slyšíš, jak se látka mého županu pohne, jemný šustot oznamuje můj příchod. Víš, že tě čekají těžké chvíle. Tvé tělo napíná očekávání, každý sval je připravený na to, co přijde.
„Zvedni hlavu,“ přikážu ti tiše, ale nekompromisně.
Zvedáš pohled a tvoje oči se střetnou s mými. Pozoruješ mě, ale jen tak, jak ti dovolím. Moje klidná síla tě přitahuje i znepokojuje. Nikdy ti neuhnu pohledem, nikdy ti nedovolím zapomenout, komu patříš.
„Dnes večer budeš poslouchat beze slova protestu,“ pokračuji, zatímco se usazuji do křesla před tebou. „Rozumíš mi?“
„Ano, Paní,“ odpovídáš pokorně.
Natáhnu nohu a jemně tě pohladím špičkou boty na jehlovém podpatku. Cítíš ten letmý dotek a víš, že je to první krok k tomu, co tě čeká. „Dobře. Začneme něčím jednoduchým. Přines mi sklenku vína. A nezapomeň, jak chodí pejsek.“
Dáš se do pohybu, hezky po čtyřech, tak, jak jsem tě to naučila. Přinést víno pro tebe není jen úkol, je to rituál. Každý krok, každý pohyb tvých rukou, když mi podáváš pohár, je zkouškou tvé oddanosti.
Přijímám pohár, aniž bych na tebe pohlédla. Jen tě nechávám klečet a čekat, až poruším ticho.
„Byl jsi pomalý,“ prohlásím klidně. „Za to tě čeká trest.“
Vidím, jak se ti napínají svaly. Víš, že tresty ode mě bývají kruté. Přivazuji tě k vysokému rámu uprostřed místnosti. Tvé ruce jsou pevně uvázané nad hlavou.
„Tohle není jen o disciplíně,“ zašeptám ti do ucha. „Je to o důvěře. A tu mi dáváš naprosto celou.“
Cítíš, jak ti mé prsty přejíždějí po zápěstích, kloužou po hrudi a zastavují se ti v rozkroku. Každý můj dotek je přesný, vypočítaný, jako bych ovládala tvé tělo jediným pohybem.
„Pamatuj, kdo jsi,“ pokračuji klidně, zatímco v rukou držím bičík. Přejíždím jím po tvém krku, sklouzávám k pasu a jemně tě provokuji na hranici mezi příjemným a intenzivním. „A pamatuj, komu patříš.“
Napětí mezi námi se stupňuje. Vím, že se držíš, abys neprolomil hranice ticha, které jsem ti nařídila. Ale dnes večer to je o víc než jen poslušnosti.
... trápím tě... jak dlouho vlastně? Minuty, hodiny?
Když tě konečně uvolním, poklekáš bez jediného slova. Tvoje tělo mě poslouchá stejně jako tvůj hlas. „Podívej se na mě,“ přikážu a rozepínám si župan, pomalu odhaluji kůži pod ním. „Co vidíš?“
„Vidím vás, má paní,“ odpovíš tiše.
„A co jsi připraven udělat, aby sis zasloužil můj dotek?“
Neodpovídáš slovy. Jemně bereš mou ruku a tiskneš na ni své rty. To gesto je plné oddanosti. Cítím, že jsi můj, tělem i myslí.
„Dnes jsi byl poslušný“ řeknu nakonec a pohladím tě po tváři.
