Gymnaziální paní profesorka Zídková

Když si mě paní profesorka Zídková pozvala k sobě do kabinetu, byla ve mně malá dušička. Věděl jsem, co budeme řešit – dopis, který jsme jí s kamarádem Blechou anonymně poslali. Ten vůl Blecha se o celé tajné akci pochlubil dalším kámošům a Zídkové se nakonec po víc než půl roce doneslo, kdo ten dopis psal. Blechu si pozvala den přede mnou. Blecha, který si normálně hraje na tvrďáka a obdivuje drsný svět gangsterů, tváří v tvář konfrontován s obyčejnou učitelkou z malého města shořel jak papír a bez skrupulí mě napráskal. Srab.

Každopádně mi bylo jasné, že průšvih to je velký. Blecha byl svými lumpárnami ve škole pověstný, třídní důtky měl minimálně tři, co vím, ředitelskou jednu. Jemu na dalším kázeňském trestu tolik záležet nemusí. Jeho matka to skoro neřeší, maximálně mu dá pár facek. Já to budu mít horší. Pro rodiče bude šok, až se dozví, co jsme s Blechou provedli. Jsem takový blbec, že jsem se do toho nechal zatáhnout …

---

„Tak Jirko, předpokládám, že víš, proč jsem si tě pozvala,“ začala profesorka Zídková.

„Asi vím,“ odpověděl jsem se sklopeným zrakem. V jejím kabinetu jsem se cítil stísněně.

„Co mi k tomu řekneš?“

„No, chci se vám za všechno hrozně moc omluvit. My jsme to nemysleli tak, jak to vyznělo. Když jsme ten dopis vymýšleli, tak jsem to bral jen jako takový hec. Nemyslel jsem si, že to Tomáš fakt pošle. Bral jsem to jen jako takovou hru, vím že blbou … Je mi to moc líto a strašně mě to mrzí.“

„Aha, to je zajímavé. Tomáš mi včera přiznal, že ti pomáhal, ale říkal, že jsi to celé vymyslel, napsal a poslal ty, že jemu jsi to dal jen před posláním přečíst.“

Tak tohle mě teda zaskočilo. Blecha přišel s tím nápadem a byl to on, kdo pak připravil obálku a dopis poslal, vlastně už nakonec tak trochu proti mé vůli, protože v určité chvíli mi začalo docházet, že už to je za hranou a ten dopis poslat nemůžeme. Ale Blecha to nakonec poslal a řekl mi to až když už byl dopis ve schránce. Zapřísahal jsem ho tenkrát, že o tom nikomu nesmíme říct. A ten zrádce …

„Ale to vymyslel a poslal Blecha! Já jsem mu říkal, ať to neposílá, že to nemůžeme …“

„Jirko, nedělej si to horší, než to je. Tomáš nedokáže napsat ani podprůměrnou slohovou práci, v každé větě má dvě hrubky. A ty mi tu chceš tvrdit, že ten dopis psal on?! Prosím tě, nedělej ze mě blázna.“

Mlčel jsem, zrak sklopený do země. Bylo mi trapně. Ano, dopis jsem skutečně napsal já. Ale nechtěl jsem ho pak už poslat. Bylo mi jasné, že to asi těžko vysvětlím.

„Ano, napsal jsem to já, ale Tomáš to chtěl. A nechtěl jsem to pak už poslat, vážně!“

„Jirko, já chápu, že se k tomu nechceš přiznat, ale někdy je asi lepší se k problémům postavit jako chlap a neházet vinu na ostatní. V mých očích ti obviňování druhých rozhodně neprospívá.“

Mlčel jsem. Chápal jsem, že pro ni jsem hlavním viníkem já. Bylo to nespravedlivé, ale bylo těžké s tím cokoli dělat. Blecha včera evidentně hodil všechno na mě.

„Můžeš mi teda aspoň říct, proč jsi ten dopis napsal? Já jsem ani nemohla uvěřit tomu, že něco takového psal student gymnázia, ještě ke všemu můj student!“

„Já se strašně omlouvám, mně je to hrozně moc líto!“ Neměl jsem daleko k slzám. Zklamal jsem všechny. Ji i svoje rodiče. Proč jsem to proboha udělal, takovou pitomost! Nejradši bych se neviděl.

„Tomáš mi řekl i to o těch kalhotkách.“

Na chvíli jsem zkoprněl. Nechápal jsem. Ne, to není možné!

„Co o kalhotkách?!“ zeptal jsem se, teď už docela zoufale.

„No však ty víš dobře. Jirko, to si vážně myslíš, že jsem tak blbá a můžeš přede mnou hrát tyhle komedie?“

Byl jsem rudý studem jako karafiát a současně s tím jsem cítil, že snad omdlím. Věděl jsem, o čem mluví. Bylo to strašné. A bylo ještě horší, že ona tomu věří! Proboha!!!

Když jsme s Blechou psali ten dopis, ve kterém jsem jí za anonymního studenta (ve skutečnosti za Blechu) sliboval, že jednoho dne jí našvihám vrbovým proutkem na holou, a že za každou pětku, co mi dala, dostane svištivou ránu přes obě půlky, tak jsem Blechovi vyprávěl jednu vybájenou historku. No, vybájená byla jen částečně, a proto jí taky Blecha asi fakt uvěřil. Na loňském školním výletě upadla jedna spolužačka tak nešťastně, že si při pádu zlomila předloktí. Profesorka Zídková s ní odjela autobusem na pohotovost. Aby tam s sebou nemusela vézt batoh, se kterým šla na výlet, požádala mě, abych jí ho dopravil do jejího pokoje na ubytovně. No a já jsem Blechovi řekl, že když jsem ten batoh do jejího pokoje přinesl, tak že jsem tam na posteli viděl Zídkové kalhotky, a že jsem si je vzal. Pravda to nebyla. Teda takhle – ty kalhotky tam na té posteli fakt ležely, ale nedovolil bych si je vzít. Jen … Ona je ta Zídková fakt dost hezká ženská, podle mě se líbí většině klukům ve třídě, nejenom mně. Když jsem tam viděl ležet její spodní prádlo, bylo to nesmírně erotické, nesmírně rajcovní. Hned jsem si představil, jak v nich asi Zídková vypadá. Neodolal jsem a vzal jsem si je do ruky. Prohlížel jsem si je jako nějaký poklad – krásně voněly. Vzrušením se mi dostavila rychlá erekce, ale nakonec jsem se ovládl a kalhotky jsem vrátil zpět na postel, tak jak tam původně ležely. Nikdy jsem o tom nikomu neřekl. Ale když jsme s Blechou debatovali o tom, co napíšeme do toho proklatého dopisu, tak jsem mu namluvil, že jsem ty kalhotky prostě sbalil a měl jsem je doma. Chtěl je vidět, takže jsem to musel zahrát tak, že jsem se jich po nějaké době musel zbavit, že je málem objevila máma. Tak že jsem je vyhodil. Blecha tomuhle vyprávění věřil, protože věděl, že jsem ten batoh Zídkové na její pokoj opravdu nesl.

„Já jsem žádné kalhotky nevzal. Já jsem to jen tak řekl Blechovi, ale nebyla to pravda. Jen jsem se tak před ním vychloubal. Vážně.“

„Jirko, asi nečekáš, že ti to budu věřit, že?“

„Paní učitelko, já fakt nelžu! Vždyť vy musíte vědět, že tam zůstaly, že jsem vám je nevzal!“

„Kde zůstaly?“

„No na té posteli, přece! Vrátil jsem je tam! To byste si přece všimla, že se vám ztratily. Ale neztratily se! Zůstaly tam!“

„Takže tys je tam vrátil?“

„Ano!“

„Takže sis je vzal a pak jsi je tam vrátil? A můžeš mi teda laskavě říct, proč sis je bral?“

To byla docela logická otázka, ale co na ní odpovědět mě jaksi nenapadalo. Zamotával jsme se do toho. Bože, co si asi o mně musí myslet! Co mám dělat, co mám říct?!

Rozbrečel jsem se. Ne moc, ale prostě mi vhrkly slzy do očí. Strašně jsem se styděl. Moje situace byla zoufalá. Tohle je konec, napadlo mě v duchu. Chtěl jsem utéct, chtěl jsem nebýt, nikdy se nenarodit.

„Ale Jirko, snad mi tu nebudeš brečet?“ Její hlas byl o trochu vlídnější než předtím. Asi jí došlo, že jsem totálně v koncích, že je mi hrozně.

„Tebe vzrušuje ženské spodní prádlo?“ zeptala se a její hlas zněl najednou nějak chápavě a možná lehce pobaveně. Asi ji překvapilo, co se na mě právě prozradilo.

Zase jsem netušil, co na to říct. Cítil jsem, že na mě není nějak strašně naštvaná, ale bylo mi to celé nevyslovitelně trapné. To, že jsem sahal na její kalhotky, i to že jsem napsal ten dopis. V podstatě jsem už jen čekal na nějaký strašlivý ortel – že dál to už bude řešit pan ředitel s mými rodiči nebo něco takového.

„Jirko, nebudu zastírat, že mě ten dopis docela zamrzel, protože se vždycky snažím být ke všem studentům spravedlivá a férová. Rozhodně nedávám nikomu špatné známky z nějakého rozmaru nebo pro svoje potěšení. Proto se mě ten dopis docela dotkl. Žes ho psal ty mi připadá úplně nepochopitelné, tohle mi prostě rozum moc nebere. Vidím, že toho lituješ, ale proč jsi to udělal pořád nějak nechápu. Jeden z nejlepších ze třídy. Myslela jsem si, že spolu máme korektní vztah a ty mě zatím asi nenávidíš. Tohle je pro mě lidsky dost …“

„Je to naopak!“ přerušil jsem ji.

„Co je naopak?“ zeptala se překvapeně.

„Není to tak, že vás nenávidím, ale naopak vás obdivuju,“ vyrazil jsem ze sebe trochu překotně. Teď zůstala překvapená a zaražená ona. „Strašně mě mrzí to, co jsem udělal. Nevím, jak to odčinit, asi to nejde. Hrozně se vám omlouvám,“ opakoval jsem svá předchozí slova a cítil, že brzy mi opět vhrknou slzy do očí. Zklamal jsem všechny, zklamal jsem celý svět.

„Dobře, Jirko, už tě tady teda nebudu dál trápit. Stalo se, co se stalo. Vidím, že toho lituješ. Snad se z toho i sám nějak poučíš. Mám pro tebe takový návrh.“

Vzhlédl jsem k ní trochu zmateně. Jaký návrh? Ona ale nečekala na mou odpověď.

„Tímto rozhovorem celou tu záležitost jednou pro vždy uzavřeme. Zůstane to mezi námi. Očekávám, že už se nic podobného nebude opakovat a vrátíš se ke slušnému chování.“

Nemohl jsem uvěřit tomu, že to může skončit takhle snadno, takhle dobře. Hleděl jsem na ni úplně nevěřícně. Ona ještě dodala:

„Každý někdy může udělat chybu, obzvlášť nevybitý mladý kluk jako jsi ty.“ Už se nezlobila. „A teď běž.“

---

Úplně vytěsnit tenhle průšvih z mysli se mi nepodařilo, ale další školní měsíce plynuly bezproblémově. Byla to pro mě životní lekce a šanci k dobrému chování jsem využil. Do žádných velkých lumpáren jsem se už nezapojoval. K profesorce Zídkové jsem za její velkorysost choval velký obdiv. Nikdy se mi ani v nejmenším nemstila, nikdy jsem neměl pocit, že by mi mé nevhodné chování měla nějak za zlé. Naopak, skoro mi až připadalo, že ke mně byla vlídnější a nějak vstřícnější než k ostatním. I při ústním zkoušení u tabule na mě byla nějak mírnější. Bylo to zvláštní. Zajímavé bylo i to, že k Blechovi se chovala odměřeně.

Na maturitním večírku mi v důvěrném rozhovoru řekla, že jí budu chybět. Zaskočilo mě to. Řekl jsem jí jen, že ona mně taky. Oba jsme měli malinko upito a trošku se nám otevřela stavidla upřímnosti. Svěřil jsem se jí, že jí nikdy nezapomenu, jak velkoryse se ke mně zachovala. A že je mi dodnes trapné, co jsem tenkrát udělal. Ona se tomu usmála a řekla mi: „Jirko, tenkrát se mě to nejdřív dotklo. Než mi pak v tom kabinetě během našeho rozhovoru došlo, že z tvé strany za tím není žádná zášť.“ Chvíli jsme pak oba mlčeli, když pak ona s laškovným úsměvem dodala: „Nemrzí tě, že sis tenkrát ty kalhotky nenechal?“ Takovou otázku jsem nečekal. Najednou mi došlo, že vztah student-profesorka pro ni skončil, už mě bere jako dospělého. Však ano, maturitu, zkoušku dospělosti, jsem měl za sebou. Bylo to tak, pomalu to docházelo i mně, už nejsem její student.

„Nevím. Takhle jsem o tom nikdy nepřemýšlel,“ drmolil jsem rozpačitě. Ona se smála, viděla, že mě uvedla do rozpaků. V ten moment, když se smála a bavila se se mnou takhle uvolněně jsem vnímal, jak strašně moc je sexy. Byla božská, neodolatelná. Nádherná třicátnice. Vůči ní jsem byl stále jen cucák; zkouška dospělosti na tom nic nezměnila.

---

O čtyři měsíce později jsem ve schránce na studentské koleji našel dopis s mým jménem nadepsaným ručně psaným úhledným písmem. V obálce byl anonymní dopis. Dotyčná osoba mi psala, že za každou špatnou známku, kterou během studia vysoké školy dostanu, by mi nejraději naplácala na holou. A že jestli neuspěji u nějaké zkoušky, tak že mi švihne přes obě půlky vrbovým proutkem, až to zasviští. Věděl jsem moc dobře, kdo ten dopis psal. Byl nádherný. Psalo se v něm sice o plácání a výprasku, ale byl psaný s láskou a jakousi něhou. Překvapením jsem skoro oněměl. V obálce totiž nebyl jen dopis zakončený slovy „PS: Přikládám to, co sis kdysi omylem zapomněl vzít.“ V igelitovém sáčku byly zabalené lehounké krajkové kalhotky, krásně voňavé.

Ten den jsem nepracoval na domácích úkolech do zítřejších cvičení. Kdepak. Sepisoval jsem odpověď a zjišťoval adresu na paní profesorku Zídkovou. Měl jsem mnoho otázek. Kromě třeba té, jak zjistila mou adresu na kolej, mě zejména zajímalo to, zda by se dva anonymní pisatelé nemohli anonymně sejít.

Jak to celé dopadlo si nechávám pro sebe. Pro tebe, kdo jsi dočetl(a) až sem, možná zůstává otázkou, jestli je tohle jen povídka nebo příběh, který se doopravdy stal. I to je věc, kterou si nechávám pro sebe. Některé věci by prostě měly zůstat tajemstvím.