Fantasy fantazie - přepadená elfy
Bylo to tu zase. Nám driyádám, že prý se nedá věřit. Přitom jsme přímé, jediné, co chceme, je aby nás nechali na pokoji. Nás a náš les. Ale opět a znovu jsme se musely potýkat s nájezdy lidí a elfů, kterým nestačilo, kolik přírody již zničili svým neuváženým a nesmyslným budováním.
Lidé jsou těžkopádní. Nevidí si za špičku nosu, dělají vše jen pro svůj prospěch. Elfy jsem ale vždy pohrdala ještě víc. Všichni je považují za ztělesnění moudrosti, všude se tváří, že příroda pro ně znamená vše, přitom svými okázalými budovami a nepřirozenou magií vše ničí už z podstaty. V jakém zvráceném světě padlý strom nezetleje, ale obroste květinami? Kde padlá zvěř zůstává beze změny a zápachu a místo aby nakrmila mrchožrouty, se rozpadne v prach?
Jmenuji se Ainthee. Neměla bych vám své jméno prozradit, ale vzhledem k událostem už se stejně nemohu považovat za dryádu v pravém slova smyslu.
Měla jsem hlídku. I když je nyní období míru, nemůžeme si dovolit zahálet a nechat padnout další les. Lidem ani elfům se nedá věřit, jak jsem brzy měla zjistit na vlastní kůži. Neviděla jsem je přicházet. Přes veškerou mou snahu, přes veškeré mé smysly jsem o nich nevěděla, až dokud jsem je nezaslechla za sebou. Byli už hlouběji v lese a tak jim nebubřelost jim vlastní dovolila povolit v ostražitosti. Byli dva, elfové, jak jsem předpokládala. Jeden tmavovlasý, druhý plavý, museli se do lesa dostat nepozorovaně díky magii.
Potichu, jako kočka jsem seskočila z větve a utíkala jsem nejkratší cestou ke královně, která jediná dokázala v okamžiku varovat celý les a zneškodnit tak všechny vetřelce. Elfy jsem oběhla obloukem, skákala přes větve a potůčky, byla jsem od nich už dost daleko, když jsem ucítila tupou bolest na spánku.
Zavrávorala jsem a upadla. Nade mnou se tyčil dvoumetrový elf. Jinak pěknou tvář, lemovanou havraními vlasy, mu hyzdil samolibý úsměv. Jak se jen dostal tak daleko? Ve vteřině jsem stáhla z ramene luk, automatickým pohybem jsem sáhla do toulce. Než jsem ale stihla založit šíp, kdosi zezadu mi chytil paže do železného sevření a bolestivě je stočil za záda, až jsem upustila svou jedinou zbraň. Havran přede mnou se sklonil, aby vyprázdnil můj toulec, přiblížil svou tvář k mé, až jsem na tváři ucítila jeho horký dech a s neměnícím se úšklebkem zašeptal ve společném jazyce: "Ale, ale.. Copak to tu máme? Kdo by řekl, že tak malé stvoření bude mít tak bojovou náladu?" Místo odpovědi jsem mu plivla do obličeje, čímž jsem si vysloužila facku od dalšího útočníka.
"Ty malá couro.." - dle oděvu to byl jeden z těch, které jsem předtím zahlédla. Přes oko až k bradě se mu táhla dlouhá rudá jizva. Takže ruce mi drží ten blonďák.
Havran si otřel tvář a ještě prohloubil úsměv.
"Skutečně.. Malá, bojovná coura. Bude mi ctí, zlomit tvého ducha stejně, jako jsem zlomil ochranu tohoto lesa. Něco mi napovídá, že to bude ale větší zábava! Víš, co mě vždy zajímalo? Jak je možné že vypadáte, jako kus dřeva a přitom jste tak měkoučké.." chytil mé odhalené ňadro a palcem obkroužil bradavku. "A zajímalo by mě, jaké jste uvnitř.." položil druhou ruku na můj klín, ale nedobýval se dovnitř, jenom mi promnul klitoris mezi prsty a hned zase obě ruce stáhnul.
"Hoď ji sem." pokynul Blonďákovi a ukázal na padlý kmen stromu. "A ty ji svaž." Kývnul na Znetvořeného. Evidentně byl on ten, kdo rozdával rozkazy. Pokusila jsem se vykroutit, ale moje síla proti jejich byla až komicky zanedbatelná.
Opřeli mě o kmen, ruce a nohy pod ním svázali k sobě. Na břichu jsem ucítila vlhký měkký mech, jehož jemný dotek kontrastoval s lanem, které se mi bolestivě zařízlo do zápěstí a kotníků,kdykoli jsem se pokusila pohnout. I v této pozici, kdy jsem byla bezbranná a odhalená, vydaná na pospas všemu, co mělo přijít, jsem si neuvědomovala vážnost situace. Až dokud si Havran neplivnul do dlaně a sliny nerozetřel po mé kundičce. Znovu se nahnul nade mne a zašeptal: "Na co vy tu kundu vlastně máte? Myslel jsem, že se nerodíte, ale oddělujete z kmenů stromu.. Asi to budou jen povídačky, stejně, jako to o vaší síle a neporazitelnosti!" Jeho horký dech u mého ucha mě rozechvěl. A když jsem ucítila, jak se jeho velký penis pomalu tlačí do mne, začalo mě tělo zrazovat. Snažila jsem se s tím slastným pocitem bojovat, ale když mě celou naplnil a začal přirážet, s hrůzou jsem si uvědomila, že se ve své svázané pozici snažím jít mu naproti.
Ze rtů mi unikl slastný sten ve chvíli, kdy jsem ucítila tepající vlnu horkosti, Havran došel vrcholu.
"Moc ji šetříš! Vidíš, líbí se jí to! Pusť mě na ni!" prohlásil Znetvořený a dle zvuku kroků jsem odhadla, že si vyměnili místo. Ucítila jsem bodnutí v podbřišku, jak mi bez okolků vrazil do pochvy celou svou chloubu. Nebyl tak obdařený, ale moje jeskyňka už se stačila kousek stáhnout a něco v tom, jak to dělal, mi působilo bolest. Chytil mě za vlasy a asi třikrát vší silou přirazil.
"Tohle se ti líbí, ty štětko, co? Tak uvidíme, jak budeš vrnět teď.." vyndal svůj úd a přiložil ho k mému zadečku. Nestihla jsem se ani vyděsit, když vší silou naráz vrazil to kladivo až po koule do mého análu. Oči se mi zaplnily slzami, rty jsem sevřela pevně k sobě, odhodlána nedat mu pocit zadostiučinění z mé bolesti. Tohle se mi zdálo být nekonečné, než konečně heknul, propnul se v bocích a vypustil své semeno hluboko do mých střev. Pustil mi vlasy, vyklouznul ze mne a rukou mě plácnul přes zadek, až se mi zatmělo před očima.
"Rozvaž ji," řekl Havran a podíval se mi do očí. "Teď máš na výběr, vidíš, jak to může být. Věřím, že jsi rozumná a budeš to chtít tak, aby se to líbilo nám všem, mám pravdu?" zeptal se, ale nečekal na odpověď. Lehl si na záda a k nebi se tyčil jeho opět ztopořený penis, jako kůl.
"Tak nasedej.. Ne tak! Zády ke mně. Tak.. Chci taky vyzkoušet tvou prdelku.. Pěkně si sedni, rychlost je na tobě."
Při pohledu na jeho obří rozměry jsem se vyděsila, ale představa, že vezme iniciativu se stejnou vervou, jako Znetvořený, mě donutila pomalu si nasednout. Chytil mě za boky a skutečně nikam nechvátal. Nechal to celé na mně. To v kombinaci se spermatem vytékajícím mi ze zadečku způsobilo, že to vlastně nebylo tak hrozně bolestivé, spíš zvláštní pocit naplnění, jaký jsem ještě nezažila. Ale když už jsem si konečně přivykla jeho rozměrům a začala se pomalu pohybovat, pokynul rukou na Blonďáka.
"Tak na co čekáš? Mám se tě prosit?" zeptal se Havran a Znetvořený se rozesmál: "Já jsem tak rád, že mám tuhle scénu celou před očima! Ten její pohled je k nezaplacení!" Skutečně jsem se musela tvářit hodně zmateně. Chvíli mi trvalo, než mi došlo, k čemu Blonďáka pobízí. Málem jsem na něj zapomněla, když se najednou objevil nahý a bez okolků obsadil mou kundičku.
Obě dírky jsem měla naplněné k prasknutí, elfové uvnitř mně se téměř ani nemohli pohybovat. Netrvalo to dlouho a opět jsem ucítila povědomé cukání v obou penisech. V tu chvíli i mnou projela vlna horka, bránila jsem se mu, jak jsem mohla, ale přemohlo mne stejně, jako elfové sami. Podvolila jsem se tomu pocitu, propnula jsem se v zádech a cítila, jak se mi klepe celé tělo. Nevím, jestli jsem křičela, ani nevím, kdy ze mne vyklouzli, ale když jsem opět přišla k sobě, byli už oblečení. Stáli opodál a o něčem se dohadovali elfsky. Moje elfština nebyla natolik dobrá, abych rozuměla všemu, navíc jsem zachytila jen konec rozhovoru, ale když přišel Znetvořený a hodil si mě přes rameno, věděla jsem, že i to málo, co jsem slyšela, byla pravda.
"Tak pojď. Půjdeš s námi na výlet." prohlásil společným jazykem a vydal se za ostatními ven z lesa.
