Drsný život pracovního otroka

K Paní do výcviku přijížděl už po čtvrté. Poprvé to byl drsný trest za svou nespolehlivost. Podruhé to nebylo o nic jednodušší, po hodině bolesti ale následovala další – ve sklepě, s majzlíkem a kladivem osekával zdivo domku, který Paní rekonstruovala. Odcházel zamčen v pasu cudnosti. Nemilosrdném, kovovém, s nejmenším kroužkem. Potřetí opět lekce, ale tentokrát i s odměnou – krásným orgasmem a pak další dvě hodiny ve sklepě. Tentokrát nahý. Jako správný otrok. Zamčený, jen on a zvuky úderů kladiva. Paní ale byla s jeho výkonem spokojená. A to bylo to nejdůležitější.

Pak nastala dlouhá pauza způsobená karanténními opatřeními. I proto se tak moc těšil. Byl včas na minutu. Paní netolerovala ani včasný ani pozdní příchod. Vešel dovnitř a chystal se políbit botu. Paní však uhnula, udělala krok zpátky a ledovým hlasem přikázala „Svlékni se, tohle si natáhni na hlavu, pořádně utáhni. Klekni si, čelo na zem, ruce za zády a čekej,“ otočila se zmizla. Paní byla nesmírně zajímavá. Krásná tvář princezny by mohla působit na první pohled nevinně. Ale za ní se schovávala nemilosrdnost, charisma i rafinovanost. A navíc byla hodně, opravdu hodně inteligentní.

Doba, po kterou čekal s čelem na zemi a pytlem na hlavě se vlekla. Pak uslyšel otevírání dveří a cítil kovová pouta na zápěstích. Následoval obojek na krk, a nakonec mu Paní připoutala ruce přes záda k obojku. Sundala pytel z hlavy a řekla „Následuj mě“. Zvedl se a měl co dělat, aby ustál tah vodítka. Svedla ho dolů do sklepa, kde měl své prašné pracovní místo. Na zemi ležel dlouhý řetěz připoutaný ve střední části ke skobě u země. Paní jeden konec zamkla na bytelný zámek kolem krku a druhou mu spoutala nohy. Asi tak na 20 cm. „A neflákej se,“ zkonstatovala Paní, vystoupala po schodech

a zamkla za sebou dveře. Zůstal tam, spoutaný, nahý, pouze v botách na řetězu. Otrok své Paní.

Tentokrát mu to nešlo. Omítka bila tenká, vlhká, neopadávala tak, jako na zdích, které dělal před tím. Trápil se s tím. Naštěstí mu tam Paní nechala rukavice. Po nějaké době uslyšel klíč v zámku. Dveře se otevřeli a k nohám mu přistál pytel. Bez myšlenky si ho nasadil na hlavu, zatáhl na krku, klekl si, čelo na hlavu, ruce za záda. Opět mu Paní spoutala ruce a tentokrát ještě pevněji a víš připoutala k řetězu na krku. Za chvíli mu stáhla pytel a vpálila pár facek. Byly drsné, na rukách měla kožené rukavičky a přísný výraz. Otrok nechápal, co se děje. „Tohle je tragický výkon zmrde! Mělo to být už hotové,“ řekla mu pokojným hlasem. Nikdy nekřičela. Někdy však ledový hlas udělá víc jako křik… „Madam, omlouvám se, tahle část je domu je nasátá vodou, jde to mnohem hůř,“ snažil se vysvětlit, proč je jeho výkon neuspokojivý.

„Mlč! Si zmrd. Nejsi člověk. Mluví pouze lidi!“ zazněl další příkaz. Pak mu natáhla opět pytel na hlavu a slyšel, jako odchází. Za chvíli byla zpět. Stáhla pytel a sykla „Otevři držku zmrde!“.

V rukách držela roubík. Velký, kuličkový, s dírou na dýchání uprostřed. Drsně mu ho zapnula kolem hlavy a pak cítil, jako s ním ještě manipuluje. Následně odemkla ruce od krku, ale namísto uvolnění je zavěsila na hák ve stropu. Otrok se musel prohnout v pase. Měl co dělat, aby na špičkách našel balanc.

Najednou pocítil na zadku drsné rány. Neměl rád výprasky a Paní to věděla. Dostal 30 ostrých. Rákoskou. Bez ohledu na to, že se domluvili na fungování bez stop. Věděl, že tohle stopy nechá. Řval do roubíku, snažil se uhnout, ale Paní vždy trefila. A nejen na zadek, ale i na stehna a jednu dostal po koulích. Když to peklo skončilo, Paní ho nechala viset a na chvíli odešla.

Po návratu držela v rukách jeho peněženku. Před jeho očima mu vybrala všechny peníze, včetně drobných. „Si zmrd. Zmrd má být na řetězu a poslouchat. Plánuji Ti nakoupit spoustu věcí. Budeš nosit permanentně roubík – na zámek. Chci více druhů. Budeš mít permanentně zacpaný anál, opět, s postrojem na zámek. Budeš nosit pas cudnosti, někdy obruč kolem koulí a další věci. A taky si chci udělat radost. Taky nemáš nárok pohybovat se po dvou. Opět, to dělají pouze lidi. Vyjma otrocké práce budeš chodit vždy po čtyřech. Budeš jíst bez rukou a pít lízáním anebo saním. Čeká Tě drsný život,“ promluvila na něj a zatím mu kolem koulí zamkla těžkou obruč s ostny, do análu zavedla anální šperk na závěr vypálila další 5 facek.

„Pokud budeš mít žízeň, tady se můžeš napít. Je to bandaska s pítkem pro prasata a telata. Musíš vzít sátko do huby a sát. Pokud máš hlad, je to Tvůj problém. A teď se vrať do práce zmrde,“ dokončila své, dala mu ještě dalších 5 ran na zadek a rozvázala ho. Řetěz na krku a spoutané nohy mu zůstali. Paní vystoupala ladným krokem nahoru a opět ho tam zamkla.

Byl zmatený, v bolestech. Přehmatal si zadek, kde cítil, jak mu šrámy opuchly, zkontroloval roubík, opravdu tam byl zámek. Ramena, která byly dlouho dobu vytažené ho bolela. Ale nechtěl dát Paní další příležitost k trestu. Chytil do rukou majzlík a kladivo a pustil se do práce. Zadnice ho pálila, obruč na koulích byla opravdu těsná a těžká a roubík velký a těsně utažený. Prostě peklo. A zeď stejně nepoddajná.

Paní se vrátila asi za hodinu, když měl nahé tělo pokryté souvislou vrstvou prachu. Na hrudi měl velké vlhké stopy od slin, které mu nekontrolovaně stékaly přes otvor v roubíku. Na řetěz kolem nohou a krku si postupně zvykl. Vedle noh mu přistál pytel, který si automaticky nasadil na hlavu a klekl si do předepsané pozice. Když měl ruce opět za zády spoutané a připoutané ke krku, Paní mu tichým, překvapivě milým hlasem povolila se postavit, stáhla mu pytel z hlavy a mohl se napít. Až teď zjistil, že bandaska je zavěšená na řetězu u stropu a chytnout bez rukou sátko není jednoduché. Ale měl žízeň, obrovskou. Navíc aby z bandasky dostal vodu, která byla smíchaná s močí, jak záhy zjistil, musel vynaložit velkou sací sílu. Dostal tři minuty a po nich ho Paní nekompromisně odtáhla, přinutila mu kleknout a dřepla si před něj.

„Chceš si oddechnout?“ zeptala se ho tichým hlasem.

„A…ano Madam, moc rád,“ odpověděl téměř šeptem.

„Tak budeš muset být poslušný. Otevři ústa,“ řekla mu opět šeptem a s milým úsměvem. Když tak udělal, vtlačila mu mezi zuby nový roubík. Byl to velkým, měkký kožený váleček. Relativně pohodlný, ale zcela vyplňující přední stranu úst. Když ho měl pevně utažený, musel se položit na břicho a Paní ho v řetězech spoutala do pevného kozelce.

„Odpočívej, zasloužíš si to. A tady máš něco k jídlu,“ řekla mu a odpochodovala pryč. Slyšel opět zamykání dveří. Podíval s do misky, co tam Paní nechala a uvědomil si, že má roubík. Drsný oddech. Opravdu pevný kozelec, obruč kolem koulí, roubík, po asi 4 hodinové práci…

Paní se vrátila asi za půl hodiny. Bez slova mu sundala roubík a vyměnila mu ho za dentální rozevírač.

„Neměl si hlad? To je škoda otroku,“ řekla mu opět tiše, vzala misku s nevábní řídkou kaší a celou mu jí vyklopila na hlavu. Paní v gumových rukavicích mu jí vtírala do vlasů, do otevřených úst a u toho mu tiše domlouvala, že potřebuje zdatného otroka, který musí dobře jíst, aby mohl pro Paní pracovat. U toho mu uvolnila řetěz, který ho držel v pevném kozelci. Ufff, konečně. Ale chyba lávky, byla to jen chvilka. Paní otroka nechtěla uvolnit, ale kozelec ještě více zatáhnout. Překlopila jeho bezmocné tělo na bok a zkrátila řetěz mezi zápěstími a kotníky jak to jen šlo. Tělo se dostalo do luku, z úst se mu přes roubík vydral vzdech. Paní se jen usmála, promnula bradavky a na každou nasadila svorku.

„Odpočívej otroku. Čeká Tě ještě spousta práce,“ řekla s úsměvem Paní a nechala ho samotného.

Měl toho už opravdu dost. Tělo ho bolelo, řetězy zařízlé, roubík utažený, svorky vystřelovaly bolest do celého okolí bradavek. K tomu plné oči nevábné kaše, která voněla směsicí kysaného zelí, rozvařené čočky, možná mléka a moče. Ústa rezevíračem otevřené dokořán, prostě peklo. A bez světla na konci tunelu… A navíc začal mít opravdu hlad.

Paní přišla o dalších asi 30 minut. Složila rozevírač z úst a před ústa mu dala misku. V ní bylo něco, co vypadalo jako rozžvejkanej toast. „Máš štěstí. Už to měla v ústech Tvoje Paní otroku. Máš pět minut aby ses nažral,“ suše zkonstatovala a stoupla nohou do misky. Když jídlo pečlivě rozšlapala pustil se otrok, stud nestud, do jídla. Byl opravdu hladový. Za pět minut toho moc nestihl, ale přece...

Paní pak vzala do rukou kovový kbelík a vychrstla na otroka v kozelci studenou vodu. Trefila zejména hlavu upatlanou ještě od kaše, kterou mu tam postupně zasychala.

Konečně uvolnila kozelec. Svorky s prsou mu s úsměvem na tváři strhla, tělo se mu zkroutilo v křeči a z úst se mu vytlačil tlumený výkřik. Pomohla mu na nohy, ruce mu nechala zatím svázané za zády. „Napij se pořádně!“.

Otrok se vrhnul k prasečímu krmítku s vědomím, že času nebude opět dost. Chvíli mu trvalo, pokud chytil do úst sátko. Stalo se, co očekával, Paní za chvíli bandasku odtrhla a do úst mu narvala nekompromisně roubík kuličku s dírou uprostřed. Slyšel cvaknutí zámku a až pak mu uvolnila ruce. Zůstal za krk připoutaný ke zdi, spoutané nohy na 20 cm, anální šperk, obruč na koulích. A čekala ho další práce.

Hotový byl za dvě hodiny. Když přestalo mlácení kladivem, slyšel klíč v zámku. Bez rozmyslu si klekl do předepsané pozice, nasadil pytel a čekal, až mu paní spoutá ruce. Na její pokyn se postavil a cítil, jak mu k řetězu na krku připoutává další. Až když mu sundala pytel zjistil, že je tentokrát připoutaný ke stropu. Paní pak bez slova vzala další kbelík vody a chrstla jej na jeho špinavé tělo. Přinesla si drsný kartáč na dlouhé tyčce a tím ho vykartáčovala. Namáčela si jej do jiného kbelíku se šamponem a vzala ho od hlavy k patě. Pak další tři kbelíky studené vody. Nemohl se bránit, nemohl křičet, nemohl nic.

Paní si vzala svazek klíčů a zamířila k rozkroku. Konečně sundala těžkou kovovou obruč z jeho koulí. Sykl bolestí, když se hroty uvolnily. Konečně svoboda! Ale hold ne na dlouho. Paní měla připravený kovový pas cudnosti. Nenáviděl tento typ. Měl úzký kroužek, byl malý a opravdu nešel sundat tak, jako většina ostatních. Za chvíli byl na místě.

Pak ho konečně uvolnila z řetězů až na ruce svázané za zády připoutané ke krku. Vyvedla ho ze sklepa do zádveří, kde měl věci. Ještě s roubíkem v ústech ho nechala pokleknout a promluvila:

„Zmrde, tohle je naposledy, co si sem přišel jako elegán. Je mi jedno, že máš významné postavení v životě. Pro mě si obyčejný zmrd, který bude chodit v teplácích. Nechci tě mýt. Když tě příště propustím, oblečeš si na své špinavé otrocké tělo své špinavé otrocké oblečení a odejdeš bočním vchodem. Dokud se nerozhodnu jinak. Psal si mi, že máš i zítra volno. Proto Tě propouštím, ale řetěz na krku Ti zůstává. Má pět metrů, váží 8 kg, to zvládneš. Zítra v 9.00 se budeš hlásit u mě znovu. Tady máš klíč od roubíku. Nasadíš si přes něj roušku a sundáš si ho až doma. Tímto druhým zámkem si roubík zamkneš zítra hned ráno. V 8.00 mi pošleš foto, jak je na místě zamčený a k tomu chci vidět číslo zámku. Klíč mám pouze já. Teď si klekni do základní pozice otroku,“. Dostal na hlavu pytel a Paní mu uvolnila ruce.

Když se oblékal, řetěz mu dělala opravdu problémy. Nevěděl si představit, jak to zvládne. Ale bude muset. Naposledy odcházel od Paní v košili a saku. Řetěz schovanou pod bundou, roubík pod rouškou. Čekal ho dlouhý večer a náročný otrocký život.