Cesta domů s úchylem v zádech

Jdu z metra domů…. Už se stmívá, ale není ještě noc…Přesto v ulicích pusto a prázdno… Jen občasný člověk venčící psa. Najednou mi to nedá a otočím se.

Zas je tu. Ano, je to on, postrach ženských v této ulici. Táhne se za mnou od metra – zpomalím a on zpomalí také. Zrychlím, zrychlí i on. Neosloví mi, jen mi sleduje. Nepříjemný pocit – tluče mi srdce v tempu kvapíku a já přemýšlím, zda to nevzít jinudy, kde chodí více lidí. Ale co, zatím vždy jen šel a nikdy mi nekontaktoval.

Riskuju a jdu rovnou ke svému domu… Baráky se nezavírají, vstupuju dovnitř. Chlap zmizel, asi jsou to jen moje bázlivé představy. Kráčím po 14 schodech do přízemí, starý dům, kde následuje klasický schodišťový trojúhelník- žádné sídliště, ale díra, kudy by přepadl člověk raz dva. I výtah tam kdysi stavět chtěli, tak byl ten prostor velký.

Najednou se to stalo. Stojí vedle mě. Dýchá prudce, zapáchá a začne se po mně sápat, má nejspíš jeden jediný cíl. Snažím se utéct, ale přimáčkl mi na zábradlí a hlavu mi namačkal přes něj, takže se mi chopil panický strach, že spadnu cca ze čtyřmetrové výšky dolů. Cítím jak se na mně zezadu sápe... Klasický prototyp hnusného odporného a extrémně smradlavého chlapa.

Najednou to přijde. Sahám do kapsy a v panické hrůze nahmatám v koženém dlouhém kabátu asi metr dlouhý řetěz, respektive několik do sebe spojených silných těžkých řetězů karabinami, ověšený rozevřenými svíracími špendlíky a našitými nějakými háčky na obrazy. Ozdoby na boty… sladký rok 1989. Nachmátnu konec řetězu, sbírám poslední zbytky síly, kdy jsem prakticky znehybněná a pak to přijde. Prudce vytáhnu ten dlouhý řetěz rychle z kapsy ven a švihnu doprava. Zákony fyzicky fungují spolehlivě. Řetěz z poctivé těžké socialistické oceli ověšený špendlíky letí nejdřív doprava a poté se omotává kolem krku dotyčnému. Trhnu. Slyším řev a vzápětí jsem volná. Chlap se trží kromě krku taky nosu, ze kterého mu crčí krev, protože do něj dostal koncem řetězu. Stávám se paní situace a jak držím ten řetěz, pár mu jich ještě fláknu přes držku - chtěl extrém, má ho mít... a taky aby věděl, že na holky si nemá troufat. Nadává mi cosi do zvířecích názvů a utíká pryč. Letím domů, zavírám se, dám si kafe a po chvíli jdu ven. Jdu se napráskat policii.

Tam ji líčím příhodu a současně varuji, aby se po něm podívali, že může někomu ublížit, „Ano, víme o něm, snažíme se ho dopadnout při činu a bohužel se nám to stále nedaří,“ říká mi policajt. Když se dostáváme k rozuzlení mého příběhu, lituje mi, ale zadržuje smích. Musím říct, že tenkrát mi do smíchu nebylo. Ale po letech se mu nedivím...aneb jak křehká žena zflákala násilníka. A taky… chce se mi napsat, holky, občas se dívejte, kdo za vámi po ulici jde! Vždycky to nemusí dopadnout dobře.