Cesta domů
Byl den jako každý jiný, Lucie se po únavném dní vracela z práce. Celý den běhala kolem zákazníků, kteří měli nosánek malinko nahoru. Ale co, v téhle branži si člověk zvykne. Pokud ke stolu nepřijdete s úsměvem, nedají vám dýško a třeba se už nikdy nevrátí. Ačkoliv občas člověk narazí na lidi milé asi jako pondělní ráno, no a pak zase úsměv, je to vše pořád dokola, hrozný stereotyp. Už jí z toho třeštila hlava, aspoň že pro dnešek končí.
V záři paprsků zapadajícího slunce kráčela městem a jen si užívala večerní klid. Došla až k okraji města, k ní domů byla ještě dlouhá cesta. Ale co, ještě není tma a potmě si posvítí.
Dnes za ní zase přišel ten elegantní ňouma, dal si jako obvykle Cheddarové pokušení, sklenku dobrého vína a pokukoval po ní. Asi vážně není z nejchytřejších, když si myslel že to neviděla. Hlupáček, je takový uhlazený jakoby stál před kamerou a vypadá pořád zmateně. Ten bude pořád chodit sám a koukat po mladé servírce...
Z úvah jí vytrhlo zahoukání sovy, výr se chystal ulovit si svačinu. Říkala si, jak je noční les krásný. A ikdyž šla po silnici, vnímala tu atmosféru...
Všechno si žije v harmonii, spousta druhů, ale samci se perou o území a jedno zvíře žere druhé. Lidé se sice chovají jako zvířata, ale většinou se nejí navzájem. Ikdyž jak byla tenkrát ta havárie, kde spadly letadlo na ostrov a...
,,Slečno, nechcete svézt?"
Něčí hlas ji vyrušil, ten hlas odněkud znala, ale odkud? Když zná hlas, zná člověka, ne? Jízdu by uvítala, domů to měla ještě dobré čtyři kilometry a nohy jí už bolely. Na žádání o rozsvícení světýlka v autě, už ale byla příliš unavená. V polstrovaném přítmí se jí rychle zavíraly oči, až tvrdě usnula.
Po probuzení si matně vzpomínala, že adresu diktovala, ale stěny kolem nepřipomínaly její útulný byt ani v nejmenším. A kde to vlastně je, leží na posteli, ale něco je špatně. Rozespalýma očima pátrala po místnosti, ale jen neznámé prostředí. Asi jí vzal k sobě domů, když usnula. Stále netušila co je špatně, až do doby, kdy se rozhodla vstát... Nešlo to... Doteď jí to nenapadlo, obvykle spala v klubíčku, takže její poloha byla naprosto přirozená, tedy dokud se nechtěla pohnout.
To nebylo zrovna uklidňující, probudila se svázaná v neznámé místnosti... Místnost, co to vlastně bylo zač, asi ne byt, nikde neviděla žádná okna, jakoby se na ni ten člověk chystal. Slabá blikotající žárovka ukazovala neznámé obrysy na stěnách a, teď si všimla, i stropu. Něco se tam houpalo, zlověstně jakoby že stropu visel jedovatý had.
V tom se u stěny cosi pohnulo, přikradlo k ní a zavázalo jí oči. V mžiku měla ruce v okovech, připoutaných ke stropu. Zkusila kolem sebe kopat nohama, ale odpovědí jí bylo hrubé sevření krku něčí rukou, svaly povolily a ona byla zase bezbranná.
,,Takhle se mi líbíš, poddajná a poslušná."
Kruci, zase ten hlas, pořád ho nedokázala přiřadit, zvlášť teď když lapala po dechu, ale věděla že ho už slyšela...
Vyrušil jí další prudký pohyb, doslova jí za vlasy vtáhl zpět do reálného světa. Zakřičela bolestí ale ruka stále nepovolovaly.
,,Jak se ti líbí když máme vyměněné role a ty čekáš na každý můj krok? Je to zajímavější viď?
Nemůžeš mě obejít, protože teď nepůjdeš nikam."
Už věděla, byl to ten uhlazený ňouma, že ten hlas nepoznala dřív. Ale i kdyby ano, tohle by do něj nikdy neřekla, vypadal tak křehce...
No, evidentně nebyl, v tuhle chvíli jí trhal tričko a kousal jí do prsou, pak i do krku. Věděla že bude mít modřiny, měl silné zuby, myslela že jí prokousne kůži, jak moc to bolelo.
Nevěděla co dál, při jakémkoliv pokusu o protest byla bolestivě stažena zpět. Ať už se jednalo o vlasy, krk, zuby, nebo pouze ruce, dotek vždycky cítila ještě dlouho potom.
Pak najednou odešel, byla sama, zkoušela křičet, pohybem se uvolnit, nebo alespoň rozvázat látku přes oči, byla pevná jako jeho stisk, umírala už hlady, určitě si s ní hrál celé dopoledne.
Náhle všechny její svaly ochablý a i mysl se zamlžila, ,,musel mi dát nějaké drogy", pomyslela si a pak se myšlenky rozplynuly.
Když se probrala, byla stále přivázaná ke stropu, ale jakousi spletí lan a byla jí zima. Svlékl jí, ani nechtěla vědět co bude dál, radši nad tím nepřemýšlela. Vtrhl do ní tak prudce, že cítila pálivou bolest, musela tam mít ránu. Jak vykřikla bolestí, jen ho povzbudila, stále tvrději přirážel a ona věděla, že už nezmůže nic. Pokusila se ho ještě odstrčit, zkroutil jí ruku za záda, chvíli pokračoval v tvrdém přirážení a pak bez varování vrazil vedle. Vyhrkly jí slzy, zařvala bolestí a vysloužila si další přidušení. Rychle začala lapat po dechu, protože jí chyběl vzduch. Pusa nezůstala dlouho prázdná, dusila se, přirážel jí na mandle, věděla, že jestli teď něco zkusí, už se nemusí probudit, tak jen držela a doufala, že vše brzy skončí.
Skončilo, v její puse, chtěla to vyplivnout, v odpověď jí pevně chytil za vlasy, radši už nic nezkoušela.
