Čas lovu - scat

Čas lovu

Miluju podzim. Podzim je období lovů a já ráda lovím. Oblečenu se jako bohyně Diana a vyrazím do příměstských lesů zlákat do pasti oběti svých choutek. Přesně jako dnes. Krásný říjnový den, podmračeno, poprchává, to by v tom byl čert, abych někoho neulovila. Pečlivě jsem se připravovala. Pár dní jsem si nemyla zadek, aby měl luxusní odér a celý včerejšek se ládovala samýma dobrotama. Posuďte sami – tlačenka se zelím, pár kvašáků, fazole… Největší problém byl to v sobě udržet, ale zatím jsem vítězila. Teď se ještě správně obléct, abych nahodila správnou vábničku. Černé punčochy, podvazky, červené úpletové šaty nad kolena. Zálibně jsem se prohlédla, nebyla jsem žádná vyzáblinka, ani boubelka, takže šaty krásně obeply a zvýraznily křivky. Pod šaty žádné prádlo, aby vynikly ztopořené bradavky. Dlouhé černé vlasy jsem si stáhla do přísného ohonu a lehce se nalíčila. Nic vyzývavého, jen aby to potrhlo moji přirozenou krásu. Celé jsem to završila černými lesklými holinami. Žádná šmíra, pravé Huntery. Pro mé oběti jen to nejlepší! Přes sebe jsem si ještě přehodila černý lakovaný trenčkot a v pase ho pevně stáhla páskem. A nezapomenout na barevně sladěnou kabelku, ve které jsem schovávala taser a stahovací pásky. Mohlo se vyrazit!

Zamířila jsem na autobus mířicí k blízkému lesu. V tuhle dobu tam vždycky bylo dost lidí toužících si o víkendu vyčistit hlavu v lese. A pár chlíváků, kteří je při tom rádi šmírovali. V autobuse jsem se posadila hezky doprostřed, aby na mě byl ze všech stran pěkný pohled. Rozepla jsem si kabát. Hezky pomalu a dávala jsem si záležet, aby lakovaná látka vydávala ten správný zvuk. Bradavky se stále krásně rýsovaly pod látkou šatů. Byla jsem na ně hrdá. Dobrá práce holky moje! Začala jsem se nenápadně rozhlížet a po chvíli jsem ho zaregistrovala. Chlapík kolem čtyřicítky. Spíš menší se sportovní postavou. Měl celkem milej úsměv. Rozhodně bych na první pohled neřekla, že je to šmírovací typ. Nebyla tam úlisná slizkost. Tím lépe, když lovím, chci oběť na úrovni. Hnusáky jen z nouze. Ale oblečený byl jako z klasické příručky – holínky a černý gumový pršíplášť. Klidně bych se vsadila, co měl pod ním. Nic. Samozřejmě měl sebou košík, aby předstíral houbaření. Stejně bude mít v ruce přes kapsu kabátu furt jen jednoho hnojníka...

Dělal, že se o mě přímo nezajímá. Oči mu bloudily sem a tam, ale pokaždé se zastavily na mých prsech, holínkách… Skoro slintal… Po chvíli vyhrabal mobil a dělal, že v něm něco hledá. Skoro jistě fotil a natáčel. Budiž mu přáno ještě pár chvil nezkaleného štěstí.

Autobus se konečně doštrachal k lesní zastávce a mohlo se vyrazit do hloubi lesa. Chlapík nezklamal a vystoupil též. Hezky se mě držel, pěkně z vpovzdálí, aby nevypadalo, že se na mě lepí, ale zase ne moc daleko, aby měl pěkný výhled. S rukou samozřejmě hluboko zaraženou v kapse gumáku. Látka se mu v rozkroku lehce vlnila. Prase jedno.

Vedla jsem si ho jako loutku na mé oblíbené místo trochu stranou od hlavních cest. Měla jsem tam u kraje stezky připravený hezký „pokojíček“ v křoví, kde jsem vždy předstírala, že se potřebuju vyčůrat. Úchylové se k němu mohli vplížit ze strany a měli v jednom místě krásný výhled na moji maličkost. Krásný výhled, aniž by si uvědomili, že oni sami už nejsou vidět z cesty a já ze svého čůraliště můžu zmizet druhou stranou.

Když jsme byli na místě, začala jsem hrabat v kabelce, aby bylo jasné, že hledám kapesníčky a úchylovi mohlo dojít, co se chytám dělat. Konečně jsem je vítězoslavně vytáhla a zamířila do křoví. Rozepla si kabát, vyhrnula šaty, abych mně bylo vidět téměř až do žaludku a přidřepla. Spokojeně jsem slyšela, jak z druhé strany křoví lehce praskají větvičky. Pustila jsem trochu čůranek. Ne moc, muselo mně něco přeci zbýt na později, a usušila jsem se. Předstírala jsem, že mě to rozrajcovalo a začala se hladit. Byla už jsem opravdu pěkně vzrušená, takže jsem si na prsty nabrala šťávičky a začala jsem se hladit. Křoví začalo šustit a lehce funět. Ještě chvíli, ještě… Teď už by mohl být pěkně zabraný do práce. Zvedla jsem se, spustila šaty a svižně odešla na druhou stranu, než byla cesta. Pár kroků,

obešla jsem svoji skrývačku a octla se přímo za svým úchylem. Byl tam. V plné parádě. Už ani neměl ruku v kapse, ale mastil si péro s rozepnutým pršipláštěm. V jedné ruce penis, v druhé mobil, se kterým si mě natáčel. Koukal na video a ani nevnímal, kam jsem odešel. Určitě celý nadšený, jaké štěstí měl!

„Líbilo se ti to, dobytku?“ štěkla jsem na něj studeně. Polekaně se na mě otočil a než stačil jakkoli jinak zareagovat, napálila jsem to do něho taserem. Hodně mě to ulehčil. Nevím, jestli by elektrody pronikly jeho poctivým gumákem, ale teď měl předek krásně nahý. Elektrody se mu zabodly do těla a já do něho pustila krásně dlouhý, předlouhý zášleh. Zaškubal sebou a vypnutě se zhroutil. Na nic jsem nečekala, přiskočila k němu a nejdřív ruce a potom nohy mu pevně stáhla stahovacím páskem. Teprve potom byl čas vychutnat si triumf.

„Čas platit, zlatíčko“ usmála jsem na něho. Pokoušel se něco zamumlat, ale pořád byl mimo.

„Buď mně teď poskytneš trochu zábavy nebo zavolám policii. Asi by je zajímalo, co všechno máš na mobilu. A kdož ví, třeba se ti to bude i líbit. Co říkáš?“

Pořád neovládal úplně svaly, takže jen něco chrčel. Brala jsem to jako souhlas. Nakopala jsem ho holinami do lehu na záda.

„Nee eee, plosimmm!“ zamumlal konečně a v jeho očích se objevil strach.

„Plošííímmmm? Jsi snad Glum? Drž hubu, kokote!“ zařvala jsem a dupla mu do rozkroku. Zatím jen varovně.

„Auuuu!“ Zakřehotal.

„Drž hubu, povídám!“ A dupla víc. Začínalo mě to bavit.

„Chmpfff.“ Zadusil v sobě výkřik. Začínal chápat. Byl chytřejší než obvykle.

„Dobře, dobře, Tak se mi líbíš. Ale ni chmpfff pro příště. Jasné? A zase následovala kopačka lesklou gumou mé holiny proti jeho rozkroku. Tentokrát ale spíš něžné, zasněně.

„!!!“ snažil se v sobě dusit.

„Áno! Tak je to správně. Začínáme si rozumět. Konečně si můžeme začít hrát. Konečně můžeš dostat svoji odměnu! Líbilo se ti, jak čůrám, chtěl bys víc?“

„Co? Co tím myslíte?“ koktal.

Další kopanec sadistickou holínkou do rozkroku.

„Můžeš říct jen: Ano, paní! Uctivě a potichu! Takže, znovu a postupně. Líbila se ti šou?“

„Aa a no, paní.“ zamumlal.

„Ách, tak to je dobře. Tak to máš štěstí, dostaneš víc. Mnohem víc!“

Začínalo se mně zmocňovat vzrušení. Blížilo se to. Blížilo. Vylovila jsem z kabelky žluté úklidové rukavice, pomalu si je natáhla, dřepla si praseti nad obličej a opět si vykasala šaty.

„Otevři hubu, dobytku. Dostaneš na začátek trochu nektaru!“ poručila jsem a zároveň mu zajela mezi nohy, popadla ho za koule a trochu zmáčkla.

„Tak otevírej nebo ti ty koule urvu! A nezapomeň polykat!“ štěkla jsem a zmáčkla víc, protože se neměl k otevírání.

Konečně chlebárnu otevřel a já se mohla uvolnit. Zbytek horkých chcanek začal prýštit z mé svatyně do jeho huby. Snažila jsem se dneska málo pít a hodně zadržovat, aby to bylo hutné, voňavé a bylo toho móóóc. Musela jsem mu stiskem opět připomenout, aby nezapomněl na povinnosti. Bolest ho donutila neochotně polknout. Parkrát se z toho zadávil. Snad se ten debil nepoblije už teď, když jsme teprve na začátku…

„Opovaž se poblít!“ zaštěkla jsem.

Proud chcanek vyschnul.

„Hmmm… A půjdeme do finále!“ usmála jsem se a než se vzpamatoval, sedla jsem si mu zadkem na obličej.

„Lízej, hajzle, lízej a pěkně hluboko!“ A opět stisk gumou obalenou rukou.

Opět dávení. Svině nevděčná! Snažila jsem se, aby byl zadeček pěkně šťavnatý, zpocený a nemytý. Aby měl svoji osobnost! Musela jsem pořádně přitvrdit a stisknout velmi, velmi bolestivě, aby konečně vysunul jazyk a dal se do díla. Ale stálo to za to.

„Lízej. Lízej hloub! Pěkně lízej!“ vzdychala jsem a druhou rukou se začala hladit. Byla jsem v sedmém nebi. Přestala jsem se ovládat a začala tlačit. Celá ta masa musela ven.

„Nepřestávej lízat!“ Cítila jsem, jak se jeho jazyk snaží bojovat s tím přívalem a opět cítila, jak jeho žaludek začíná protestovat.

„Ale no tak, trochu božských hovínek. Taková ambra ti přeci musí chutnat!“ posmívala jsem se mu, ale nenutila jsem ho polykat. Zatím. Nechtěla jsem, aby mě celou zeblil. Místo toho jsem dál a dál tlačila. Na začátku byly tvrdá hovna, co mu odpadávala podél hlavy, ale pak přišla mazlavá kaše, co mu lepivě stékala jako krápníky po tvářích, padala pod hlavu a lepila se mu do vlasů. Nechtěla jsem si představovat, jak se bude vracet domů… Vlastně chtěla… Vzrušovala mě to…

Celá ta mazlavá, smrdutá masa božské many ze mě vyšla ven. Krása. Vstala jsem a kapesníčky si utřela zadek. Hodila jsem mu posraný papír na hlavu. Byl na něho žalostný pohled. Celý obličej měl zamatlaný hovny, která se válela po obou stranách jeho hlavy. Měl skelný pohled a vypadal, že je dost mimo.

„Tssss… Zlatíčko, ještě se mnou zůstaň. Finále teprve přijde!“ zasmála jsem se. Popadla do rukavice celou hrst hoven a začala mu je rvát do huby.

„Žer prase, žer!“ Vzdychala jsem vzrušeně. Nechtěl. Ale já mu ukážu!

Vstala jsem a podrážkou holiny mu začala tlačit hovna hluboko do huby, do krku. Zmítal se, rudl v obličeji a v očích se mu objevily slzy. Věděla jsem, co musí přijít a ještě více přitlačila podrážku. Začal sebou zmítat a z pusy mu vyrazil gejzír blitek smíchaný s mými hovny! Začala jsem se smát. Bylo to krásné, bylo to dokonalé. Oslava podzimního lovu!

„Koukej se na sebe ty odporné prase. Válíš se v hovnech, chcankách a blitkách. Smrdíš jako roky nevyvezená žumpa, ubožáku! Ale možná se ti to líbilo, co? Můžeš zase někdy zkusit štěstí. Víš, kde mě najdeš!“ Stáhla jsem si rukavice, hodila jsem mu je na splasklého čůráka, zapnula kabát a zamířila domů. Už jsem se těšila, co si prožiju s novými vzpomínkami…