Bracha si honí nad kalhotkami

Bylo horké odpoledne. Seděla jsem na posteli a lakovala si nehty, když jsem koutkem oka zahlédla, jak se dveře mého pokoje pomalu pootevřely. Myslela jsem si, že je to jen průvan, ale pak jsem spatřila známou postavu — byl to můj brácha.

Měl na sobě kraťasy a tričko, tvářil se nenápadně, ale v jeho rukou jsem si všimla něčeho drobného a světlého. Zamračila jsem se. Byly to moje kalhotky. Moje oblíbené, bílé s krajkou!

„Co to sakra děláš?“ vyjela jsem na něj a vstala z postele tak rychle, až jsem převrhla lahvičku s lakem.

Ztuhl jako přistižený pes, rudý až za ušima.

„Já… já jen… hledal jsem svoje ponožky!“ vykoktal.

V očích měl paniku a snažil se kalhotky nenápadně schovat za záda. Ale bylo pozdě. Stála jsem tam, ruce v bok, a koukala na něj s nevěřícností.

„Ponožky?“ zopakovala jsem posměšně a přistoupila k němu. „Fakt si myslíš, že jsem blbá?“

On cosi zamumlal, pak radši položil moje kalhotky na postel a bleskově zmizel z pokoje. Já tam zůstala stát, pořád v šoku.

Ponožky. Jo, jasně.

Ještě dlouho jsem se tomu musela smát. Ale zároveň jsem si v hlavě pokládala otázku, kterou bych radši nikdy nemusela řešit.

Další den ráno jsem nemohla najít svoje oblíbené černé krajkové kalhotky. Prohledala jsem celý šuplík, podívala se pod postel, dokonce i do prádla na praní. Nic.

Začínala jsem být fakt naštvaná. Byly moje nejhezčí.

Zamračená jsem se vydala do koupelny. Dveře byly pootevřené.

A tehdy jsem to uviděla.

Můj brácha stál před umyvadlem, zády ke mně. V jedné ruce svíral moje kalhotky — a v druhé… no, tu ruku měl hluboko v kraťasech.

Nejdřív jsem jen nechápavě zamrkala. Pak mi to došlo. Jemně si je přiložil k obličeji, čichal k nim, skoro jako by nasával vůni. A přitom si honil péro.

Zatajila jsem dech.

Cítila jsem, jak mi hoří tváře, jak mi srdce buší. V hlavě mi blikalo, že bych měla odejít, zavřít dveře, dělat, že jsem nic neviděla.

Ale místo toho jsem tam stála, hypnotizovaná tím pohledem.

Netušil, že ho sleduju. V jeho tváři byl výraz čirý touhy. Po mně.

Po mým prádle.

Bylo to tak strašně špatný. A přitom mě to zvláštním způsobem… vzrušilo.

Chvíli jsem tam jen stála, dlaně sevřené v pěst, dech zrychlený.

Byla jsem v rozpacích, ale zároveň mě svíral zvláštní pocit… něco zakázaného, co mě přikovávalo na místě.

Pak se náhle otočil.

A všiml si mě.

Jeho oči se rozšířily šokem. Ruka s mým prádlem mu ztuhla ve vzduchu, druhá automaticky sklouzla z rozkroku, ale bylo pozdě — kraťasy měl napnuté, očividné, nepopiratelné.

„Ty… ty ses koukala?!“ vydechl ochraptěle.

Nevěděla jsem, co říct. Prostě jsem tam stála v noční košilce, nahá pod ní, rudá až za ušima.

Neuhýbal pohledem. Jeho oči sklouzly po mně, pomalu, bezostyšně.

Atmosféra v malé koupelně byla hustá tak, že by se dala krájet.

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho snad slyšela v uších.

Udělala jsem krok blíž. Nevím proč. Prostě jsem šla.

Natáhla jsem ruku a vzala si zpátky svoje kalhotky — konečky prstů jsem se přitom nevyhnula dotyku jeho horké dlaně.

Cukl sebou, jako by dostal ránu elektřinou.

Zůstal stát a ztěžka dýchal.

„Chyběly mi,“ zašeptala jsem tiše, aniž bych od něj odtrhla oči.

Nevím, co mě to popadlo. Možná vztek, možná něco jiného, mnohem temnějšího.

Pomalu jsem kalhotky přiložila k sobě, ke své noční košilce, přesně tam, kde věděl, že pod tenkou látkou nic nemám.

Jeho pohled na mě visel jako magnet.

V tu chvíli jsem věděla, že kdybych udělala ještě jeden krok, kdybych jen naznačila… stalo by se něco, co by už nešlo vzít zpátky.

A popravdě?

Možná jsem to chtěla.