Bezprávný otrok
Seděla na posteli, obklopená luxusem, který si nechala zaplatit. Drahé spodní prádlo, nové lodičky, šampaňské po ruce. Displej telefonu se rozzářil novou zprávou.
“Paní, prosím, smím vám dnes poslat peníze?”
Usmála se. Tohle byla její nejoblíbenější část – ta chvíle, kdy věděl, že musí platit, ale stejně se ujišťoval, jako by měl na výběr. Neměl.
“Kolik?” odpověděla lhostejně, zatímco si protahovala nohy a natírala je hedvábným krémem.
“Dvacet tisíc, paní.”
Hrála si s pramenem vlasů a přemýšlela. “Dvacet? To je ubohý pokus. Nebo snad myslíš, že si nezasloužím víc?”
Chvíle ticha. Věděla, že se mu třesou prsty, zatímco zírá na obrazovku a polyká ponížení. Nakonec přišla odpověď.
“Omlouvám se, paní. Dám třicet. Nebo padesát. Co jen si přejete.”
Zasmála se. Tak snadné. Tak předvídatelné. “Padesát. A hned. Jinak si tě zablokuju jako ubohýho žebráka, kterým jsi.”
O minutu později jí cinkla notifikace. “Připsaná platba: 50 000 Kč”
Zavrtěla hlavou a usrkla šampaňského. “Hodný kluk. A teď zmiz, nechci tě už dnes vidět.”
“Ano, paní… děkuji, paní.”
Ubožák!
