Barmanka
Dnešek se z počátku ničím nelišil od řady dní před ním. Dalo by se říct, že začal celkem dobře, ale dlouho to nevydrželo. Snažila jsem se vždy ignorovat sexistické poznámky kolegů, ale když někdo překročil únosnou mez, řekla jsem mu bez okolků co si o něm myslím. Takže s tím sice nepřestali, ale už se neodváží říkat to přede mnou. Nestarám se o to, co kdo říká za mými zády. Já říkám svůj názor každému do očí. Asi i proto mne přeskakují při povyšování a vynechávají když se zvedá výplata. Naštěstí nejsem závislá na jediné práci, kde se naštěstí nemusí nic moc dělat a nepozná se to. Jenže k povýšení a zvýšení platu je třeba říkat vedení jen co chtějí slyšet.
Do baru si chodím odpočinout od práce, kolegů a hlavně od nového jednatele, který jako každý nový vedoucí chce ukázat, že bude dělat všechno lépe než jeho předchůdci. Nemyslete si, že se tam chodím opít. Práci na baru mi dohodila kamarádka, která musela z baru odejít, protože už brzy čeká s přítelem narození jejich prvního dítěte. Řekla mi, že mám dobrý odhad na lidi a to je vše, co je za barem potřeba. "Tedy kromě toho, že jsi mladá, krásná a vypadáš exoticky," smála se kamarádka. Dorazila jsem do baru a snažila se nechat práci za sebou. Převlékla jsem se do "trochu víc sexy" halenky a svázala si vlasy do culíku. Moje oči jsou samy o sobě dost uhrančivé, nemusím si pomáhat šminkami. Stáhla jsem si halenku kousek dolů, ale jen tak, aby výstřih odhalil okraj mojí černé krajkové podprsenky. Nechala jsem si šortky, které odhalují moje nohy a dělají je ještě delší, ale ne kvůli hostům v baru, kteří je nemají přes barový pult šanci uvidět. Prostě se v nic cítím pohodlně. Večer teprve začíná a zábava se pomalu začíná rozjíždět.
Pozdravila jsem se s Tomášem, starším barmanem, který má na starosti žonglování s šejkry a dámskou část hostů. Tedy většinou, pokud mohu soudit, chodí sem kvůli němu víc než jenom 4% chlapů. Odhadla jsem mužskou část hostů. Obvyklá sestava, většina bude v pohodě a těch pár zoufalců rychle odkážu do patřičných mezí. A pro nejhorší případ je tu ještě "Drobek" náš vyhazovač... Dva metry deset a 130 kilo, prostě opravdu "Drobek"... Většinou stačí, aby jenom vstal od stolu kde sedává, a v baru je rázem klid. Večer rychle ubíhal, s dýškem od hostů si tu vydělám víc než v práci, možná bych o měla promyslet, napadlo mne. Připomnělo se mi vše, co bylo v práci nefér. Připomněl se mi nový jednatel. Starý, tlustý, plešatící chlap, který je kde je jen proto, že je chlap. Najednou někdo vešel. Touto dobou do baru už většinou nikdo nechodí.
Starý chlap mi zase připomněl jednatele. Rychle se rozhlédl po nějakém místě u baru, ale bylo skoro plno. V tom jak se rozhlížel bylo něco, co si nemohu splést. Z toho jak se vyhýbal očnímu kontaktu s jinými chlapy by někdo došel k jasnému závěru. Ale na to, aby byl ten závěr pravdivý moc zíral na všechny přítomné ženy. Nechápu, že to chlapi v baru nevidí, jak zírá na jejich ženy, přítelkyně nebo milenky. Vážně jsou chlapi tak zahledění sami do sebe? Zašel až do rohu, dost daleko od mne, podle mne až moc blízko ke dveřím na toalety, ale majitel baru je jiného názoru. "Každé místo dobré," říká. "Jasně, ale jen když se tam někdo posadí, chtělo by to lepší odtah vzduchu, aby tam nebylo cítit pisoáry," odpověděla jsem mu. Jen pokrčil rameny a řekl: "Jsou lidi, kterým se tam líbí..." zašklebil se a tím celá diskuse skončila. Nechodím tam ráda, ale...
Je to moje práce. Ten chlap má určitě přes padesát, ale má ještě vlasy, až moc dlouhé na jeho věk, asi zastydlý hypík, napadlo mne. Ale na to zase není oblečený, žádné korále, nášivky, odrbané džíny nebo charakteristická vůně. Nebýt těch vlasů, zapadl by... Má je černé, protkané občas stříbrem, řídnoucí, ale nedokáže se jich vzdát. Na sobě má černé kalhoty a košili s černo-fialovým proužkem, rozhalená u krku. Takže ani dřevorubec v kostkované flanelové košili s vykasanými rukávy... Připadá mi trochu opilý, ale z čeho by vlastně byl? Ještě si nic neobjednal. Nervózně poposedává a vyhrnul si manžety na rukávech, asi aby trochu zapadl. Ale je mi jasné, že sem nepatří. Vím přesně co je zač a vím taky o místě, kde by se cítil mnohem lépe než tady. Došla jsem až k němu."Ahoj, já jsem Paris," řekla jsem. "Ahoj. Já jsem Jirka." Odpověděl mi.
Jeho hlas zní stydlivě, ale nešeptá ani nehuhlá, že by mu nebylo rozumět. Čekala jsem, že sklopí oči a začne koktat, tak to většinou bývá. A nebo naopak, drze zírají a svlékají mě očima. Ale on se mi dívá do očí. A když říkám do očí, myslím tím opravdu oči, ne to, co se tím obvykle myslí. Položila jsem mu ruku na jeho, jen tak krátce, abych mu nedala najevo, že mě zajímá.
Necítila jsem žádné chlupy. Už předtím jsem je neviděla, ale mohl je mít jemné a světlé. Zdálo se mi, že asi pracuje pod modrou oblohou, ne pod střechou. Vidím, že má opálenou jen tvář, krk a ruce, nic víc. Nikdy jsem nepotkala chlapa, který by udělal první krok. A Jirka nebude výjimka. Všichni potřebují postrčit. "Tak co si dáš," zeptala jsem se a přerušila tím jeho vířící myšlenky. "Ach, dám si Cider," řekl aniž uhnul očima. Jako by z něj všechna plachost a nervozita spadla.
"Jasná věc," řekla jsem a vracela se dál od barového pultu, abych ukázala svůj nádherný zadek. Pár chlapů u baru z toho bylo jistě tvrdých jako skála. Vrátila jsem se s jeho nápojem. Přejela prstem po jeho hrudi a knoflíček na košili povolil. Žádná chlupatá hruď. Zabořila jsem špičku prstu do jeho prsa. "Tak měkký, tak hladký, jako hračka. Možná si tě budu muset vzít domů," řekla jsem záměrně posměšně. Tentokrát sklopil oči a sklonil hlavu. Nebo to bylo přikývnutí? Chlap sedící přes židli vedle něj se uchechtl. Vrhla jsem na něj můj pohled "Máš snad nějaký problém?" zapůsobil a tak chlapík rychle zaplatil a odešel. V baru už zůstávali jen skalní...
Než dopil svůj Cider, celou dobu jsem s ním trochu flirtovala, abych ho přinutila mluvit o sobě. Ani jsem nemusela, bylo jasné, že se do baru nepřišel napít. Potřeboval si s někým promluvit. Byl velmi otevřený. Než dopil, věděla jsem dost. Taky už byla zavrací hodina. "Ještě jeden Cider, zeptala jsem se, ale zavrtěl hlavou. V té mojí už se ale honily moje představy, kterých se jen tak nevzdám. "Na podnik," řekla jsem a on konečně přikývl. Mávla jsem na "Drobka" že už to dnes zvládnu sama a zamknu. "Drobek" se usmál, zvedl se a odešel. Takže jsme zůstali sami v baru. Já začala bar zavírat a on se nabídl, že trochu uklidí, aby byl "k něčemu" ale zjistil, že se mu točí hlava a málem omdlel. Podepřela jsem ho a když se uklidnil, dokázal vyjít sám schody z baru. Naštěstí bydlím blízko, v jednom ze starých domů na náměstí. Ty domy mají své kouzlo. Ale hlavně mají svá tajemství, tajemná zákoutí, temná sklepení a spoustu zajímavých příběhů.
Pozhasínala jsem a přivolal si ho kývnutím prstem. Přiběhl jako nějaké štěně. "Jdeme ke mě," oznámila jsem mu. Na nic se neptal. "Drž se dál za mnou, nemusí nás spolu vidět nikdo mimo bar," řekla jsem mu na ulici, jen přikývl a počkal, než šel za mnou. Ten druhý Cider byl o něco silnější, trocha jablečné vodky navíc. Přesto jsem šla oklikou a zadním vchodem, kdyby si něco pamatoval. Počkala jsem na něj u dveří, ulice byla prázdná. Sova vešel do domu, řekla jsem mu aby se posadil, že připravím kávu. Posadil se a jen jsem odešla, hned usnul. Po nějaké době se probudil. Snažil se pohnout, jen aby zjistil, že je svázaný. Na zápěstích měl kovová pouta, na kotnících provaz, zavázané oči a v ústech roubík. Začal sebou zmítat, ale pouta držela. Chvíli jsem pozorovala jeho marnou snahu uvolnit pouta, než pochopil, že tohle nikdy sám nepovolí.
Přestal se snažit a jen rychle dýchal. V tu chvíli jsem vešla dovnitř. Byl úplně nahý. Vlasy měl po ramena bez culíku. A jeho penis, o kterém říkal, že nefunguje, se pohnul když slyšel moje kroky. Klapání jehlových podpatků... při každém sebou trhnul. Povolila jsem řemínek a uvolnila mu roubík. "Prosím, rozvaž mě..." vykřikl. "Komu tykáš, ty zmrde?!" odsekla jsem. "Neznáš zdvořilý způsob, jakým se prosí Madam, otroku?" řekla jsem přísně, ale v duchu jsem se smála. "Prosím, Madam... rozvažte mě... a já půjdu..." prosil. "Ne!" Odpověděla jsem. "Nikdo se nedozví..." začal, ale já mu položila ruku na ústa, než mohl větu dokončit. "Pšt," zavrčela jsem hrdelním hlasem. "Za to ti ručím, že se to nikdo nedozví, pokud mě poslechneš. Budu se bavit. Ale protože mě neumíš ani slušně pozdravit, budu ti muset dát zpátky roubík, ale tentokrát z tvého špinavého prádla, strachy ses posral čubko," zasmála jsem se a stiskla jeho koule. Začal syčet bolestí, když jsem je stále mačkala. Brzy měl slzy v očích. "To je co jsi chtěl, otroku, nebo snad ne?" zasmála jsem se...
"Ano, Madam..." odpověděl. "Budeš křičet kvůli tomu, co mám nachystáno na později?" ptám se dál. "Ne, Madam..." odpověděl. "Nevěřím ti, každý by křičel, kdyby měl možnost," rozvázala jsem mu oči, aby viděl co se chystám udělat. Šla jsem k prádelníku a vytáhla velký kroužkový roubík ve tvaru ženských rtů. Podržela jsem mu ho před očima. "Líbí, couro? Tak otevřít pěkně dokořán," nařídila jsem. Nechal ale ústa zavřená. "Už mě unavuje tvůj odpor," řekla jsem přísně. "Omlouvám se, Madam," řekl a přitom samozřejmě otevřel ústa. Připevnila jsem roubík na místo, než mohl zareagovat. Ležel svázaný na podlaze jednoho z sklepů a já se posadila na svůj trůn. "Teď se pojďme pobavit." řekla jsem..
Pokusil se něco namítat, ale nenechala jsem ho mluvit. "Vsaď se, že už to nikdy neuděláš." zasmála jsem se. A vrazila jsem mu celý kolík do zadku jedním rychlým pohybem. Sakra to muselo bolet! Začal brečet bolestí i ponížením, potom začal prosit a nakonec škemrat. Zprvu abych přestala, potom vydával jen zvuky místo slov. Sténal tiše, jako by zarputile. Ale čirou bolest brzy vystřídaly vlny rozkoše. "Tohle se ti líbí, co říkáš?" zeptala jsem se. Přikývl. Sénal a vzdychal stále hlasitěji.
"To je ono, kvůli tomu jsi sem přišel," zavrčela jsem. "Jsi připravený na strap-on." To nebyla otázka, oznámila jsem mu to. Jen jsem přešla ke skříňce a vytáhla velké připínací dildo. Oblékla jsem si popruhy a připnula na ně dildo. Chtěla jsem, aby sledoval jak si je na něj chystám, jak jej mažu. "Připraven?" zeptala jsem se. Přikývl. "Chci slyšet, jak mi říkáš co mám udělat, jak mne o to prosíš, rozumíš, otroku?" Podíval se na mne a v jeho očích byl strach. V těch svých fantaziích má jistě vše pod kontrolou, ale tady a teď ne. V jeho očích byla i touha zjistit, jestli to dokáže. Říct... i pojmout. "Ano, Madam, jsem připravený... jak jen to je možné... Madam. Madam, chci, prosím... aby jste mi šukala anál tím velkým dildem..." Vyhrkl jako by tím měl to nejhorší za sebou. Položila jsem špičku dilda na jeho zadek, nadzvedla je a nechala zase dopadnout. Potom jsem špičku nasadila na vchod do jeho řiti. A začala jsem tlačit dildo do jeho útrob. Sykal bolestí, ale držel. Naštěstí pro něj jsem nešetřila lubrikantem. "Uvolni se, ty couro!"
Plácla jsem ho dlaní přes zadek, překvapeně vyjekl a dildo vyrazilo dovnitř. Roztřásl se rozkoší, nebo snad bolestí, bylo mi to jedno, když neschopný ovládat svůj pohyb, šel v rytmu proti mým přírazům. "Hodná holka," řekla jsem a nechala ho, aby se snažil sám. "Taková coura," ušklíbla jsem se. Takto to pokračovalo, dokud jsem necítila, že se blíží jeho orgasmus. "Ještě ne!" vykřikla jsem a vytáhla dildo z jeho zadku. Odepnula jsem popruh. "Teď se postaráš o mne, jsem celá mokrá," řekla jsem a popadla ho za vlasy. Prudce jsem mu zvrátila hlavu a přinutila ho, aby se otočil. "Hodná děvka, vezmi to všechno," nařídila jsem, když mi začal olizovat kundu. Cítila jsem, že se potřebuji vyčůrat. "Vezmi to všechno! Vypij to," nařídila jsem. Asi měl vážně velkou žízeň, protože až na pár kapek všechno spolykal. "Děkuji, Madam..." šeptal když jsem skončila. "Tak, čubko, teď po sobě olížeš a očistíš to dildo, než se vrátím. Sundám ti pouta, když mi slíbíš, že nechceš odejít. Tohle bude teď na nějakou dobu tvůj nový domov, můj otroku..."
Kamarádka měla pravdu, že s mladými otroky je jiná zábava, zvlášť když je to jejich poprvé. Ale musí se jim všechno připomínat. Starý otrok sice už nemá tu výdrž a mladické nadšení, ale už ví, kde je jeho místo, ví jak se má chovat... a ví, že jako chlap zklamal, přijal čím je, i když si to někdy ani sám neuvědomuje. A netuší, co vše moje fantazie nabízí. "Ano, Madam... děkuji Vám, Madam... Já... nechci odejít..." Sejmula jsem mu pouta a podala mu sklenku s vodou. "To aby se ti lépe čistilo, co z tebe na dildu zůstalo," řekla jsem a vyšla ze sklepa. Dveře jsem nechala odemčené. Bylo mi jasné, že neodejde, dokud nebude muset. Ještě že je už sobota a já nemusím ráno vstávat do práce... Vlastně jak to říkali v Římě? Pracuje jenom ten, kdo nemá vlastního otroka... Mohla bych ho poslat do práce místo mě, napadlo mne a té představě jsem se hlasitě rozesmála. Nevěděla jsem, že až do té chvíle můj nový otrok uvažoval o útěku. Ale když zaslechl můj smích odrážející se od klenutých stropů, v tu chvíli byl opravdu ztracen pro svět tam venku.
